(Přepis starého rozhovoru z roku 2010 jakýsi lifestyl magazín, který je již v Pánu…, upraveno a doplněno pro rok 2026)
O přežití, prožití a emočních registrech
„Dovolená je období, kdy lidé utrácejí malé jmění, aby zjistili, že nikde není tak dobře jako doma.“ — Neznámý autor
Otázka: Titulky článků k této problematice se často nesou v duchu „Jak přežít dovolenou“. Přežít – to je snad trochu málo, ne? Neděláme si to tak trochu sami tím, jak se k dovoleným upínáme? Šetříme na ně, půjčujeme si a pak se jimi chlubíme a „výpravností“ dovolené se poměřujeme s okolím…
PH: Dneska se tomu módně říká FOMO (Fear of Missing Out – strach, že o něco přijdeme) a digitální kurátorství života. Zatímco dřív jsme se srovnávali se sousedem, dneska nám iluzi dokonalosti servírují sociální sítě. Jak ukazují studie (např. od výzkumnice Hanny Krasnové), právě prohlížení cizích “dokonalých” fotek z pláže je obrovským spouštěčem frustrace. Nutí nás to utrácet peníze, které často nemáme, za kulisy, ve kterých nám vlastně ani není dobře.
Ale podstata zůstává stejná: Když někdo neumí najít radost či alespoň užitek ve svých běžných dnech, je naivní očekávat, že to bude umět ve dnech mimořádných. Na dovolené jsem přece stejný člověk jako po zbytek roku. Co já, ale též i má žena, mé děti a, Bohu žel, i tchyně. Takže když někdo rýpe po celý rok, věčně nespokojen s čímkoliv, těžko bude juchat nad špinavým řeckým záchodem či pachem egyptského tržiště.
Pokud jsme nastaveni na režim přežití, tak frfňáme, šklebíme se, ale přizpůsobíme se. A pokud dovolenou přežijeme, tak nám to alespoň na chvíli může přinést slastný pocit, že jsme zase ten život doběhli. A chlubíme se dokola, co všechno jsme přežili, kolik to stálo a jací to jsme pašáci.
Pokud to ale máte nastaveno v hlavě, srdci či břiše na PROŽITÍ, nikoliv na přežití, tak se pak nemáte čím vychloubat. Vaše prožitky jsou totiž nepřenositelné. A tady narážíme na fascinující psychologický fenomén, kterému Daniel Kahneman (nositel Nobelovy ceny) říká Pravidlo vrcholu a konce (Peak-End Rule). Náš mozek nehodnotí zážitky podle jejich průměrné délky, ale podle nejintenzivnějšího momentu a podle konce.
Pohodlné a příjemné poflakování je sice fajn, ale jako prožitek je méně intenzivní než cesta domů, při které čekáte sedm hodin na letišti plném řvoucích dětí, při které v oblasti turbulencí marně vzpomínáte na slova modliteb a na závěr zjistíte, že máte o kufr míň a o dluh na kartě víc. Přesně tohle se vám totiž vypálí do paměti víc než deset dní nudného klidu. Mimochodem, psycholožka Jessica de Bloom spočítala, že takzvaný “efekt vyprchání dovolené” nastává průměrně do 2 až 4 týdnů po návratu. Takže nemá smysl se upínat k tomu, že nás dva týdny u moře spasí na celý rok.
Otázka: Co když se tedy vrátím s mizerným pocitem?
PH: Já osobně hodně podporuji klienty, ať si dokážou včas uvědomit, že se jim na dovolené přihodilo něco, co jim leží v žaludku, a že je dobré se tomu věnovat. A to doslova – z pohledu psychosomatiky totiž potlačené emoce, které “spolkneme”, abychom nekazili rodinnou pohodu, vedou k reálným zažívacím potížím, bolestem hlavy či nespavosti.
I když to někdy bývá nepříjemné, se vztekem a s potoky slz, je mnohem zdravější tyhle věci otevřít hned na pláži. Když vám něco leží v žaludku a nedělá to dobrotu, tak se toho ještě můžete zbavit katarzí. Když se vám to ze žaludku dostane do oběhu, když to máte tak řečeno v krvi či pod kůží, to je pak už těžší terapie.
Hrozí vznik syndromu „hrozné dovolené“. V psychologii tomu říkáme potvrzovací zkreslení (confirmation bias) a sebenaplňující se proroctví. Je to stav, kdy jsme již dopředu naprogramováni, že jakákoliv dovolená s touhle ženou, tímhle mužem, těmito dětmi či tchyní, bude naprosto příšerná. V takovém případě pak podvědomě děláme všechno pro to, aby se toto proroctví naplnilo. Když se ale události proberou včas, mohou emoce rázně či zvolna odplout a my si uvědomíme, že za nespokojenost může zcela konkrétní jedinečná situace, nikoliv nějaký osud, smůla či duševní omezenost partnera. Tedy většinou…
„Zjistil jsem, že neexistuje jistější způsob, jak zjistit, zda lidi máte rádi, nebo je nenávidíte, než s nimi cestovat.“ — Mark Twain
Otázka: Muž chce lézt po skalách a spát ve stanu, žena si představuje pohodlný hotel a polehávání na pláži. Nebo naopak. Nemělo by i v případě dovolené jít o „souznění duší“? Neměly by dvojice už vědět, co od sebe očekávat?
PH: Potíž je právě v tom, co zaznělo už v úvodu: Lidé spolu více či méně ne/spokojeně žijí řadu let. Jenomže právě proto často očekávají, že na dovolené to bude nějak jinak. Což by taky mělo, proč by za ni jinak platili, že? Sociologické studie (např. od prof. Julie Brinesové z Washingtonské univerzity) dlouhodobě ukazují drsnou realitu: křivka rozvodovosti prudce stoupá vždy na konci léta. Dovolená je zkrátka vztahový katalyzátor.
Často zapomínáme, že vztah nepotřebuje absolutní splynutí v jednu amébu. V rámci self-managementu máme myslet na tři úrovně: vztah k sobě, vztah k partnerovi a případně vztah k dětem. V párové psychologii se tomu říká diferenciace – schopnost být sám sebou, a přitom zůstat ve spojení s druhým.
Každá tato úroveň je důležitá a je potřeba je vyvažovat. V rámci desetidenní dovolené by si lidé měli udělat plán, který jim umožní jak být spolu a sdílet zážitky, tak mít prostor pro individuální „dobití baterek“. Manželka prostě nemusí zažívat rozkoš při balancování na řetězovém žebříku, ale může zažít satisfakci, když jí takto uspokojený manžel vrátí kus nabyté energie a sebedůvěry. A naopak – muž by měl pochopit, že klid ženy získaný grilováním se na slunci je základem míru, či alespoň příměří v jejich vztahu. A že se mu setsakramentsky vyplatí do opalující se ženy posměšně nerýpat a nesypat na ni oregáno!
„Cílem cestování není spatřit cizí zemi, ale nakonec spatřit svou vlastní zemi jako cizí krajinu.“ — G. K. Chesterton
Otázka: Je možné se na dovolenou nějak psychicky připravit? Dá se mozek, psychika naprogramovat na dovolenou, případně na návrat do reality? Dokáže psycholog poradit s touto „prevencí“?
PH: Já mám problém právě s tím programováním. My dnes často trpíme tzv. toxickou pozitivitou – obrovským tlakem na to, že si to teď “musíme užít a musíme si odpočinout”. A právě proto selháváme v relativně běžných situacích, protože jsme se naprogramovali na ideál, který se neslučuje s tím, co nás reálně potká.
Nejsme písíčko s voknama, kde stačí občas ošetřit registry a zase to nějak jede, v horším případě uděláme trojhmat a resetujeme. Čím víc se člověk programuje a tlačí na pilu, tím víc aktivuje svůj stresový systém a vystavuje se nebezpečí, že selže.
Programování bych nahradil pokorou a vědomým přijetím reality (mindfulness). Tedy moc nešpekulovat nad tím, co bude, ale co nejvíce přijímat to, co právě je. Ať to voní, nebo smrdí. Když jsem utahanej jak burlak, tak to mám respektovat, mám si té únavy vážit a všímat si jí i na dovolené. Člověk by se neměl programovat na to, aby celoroční stres za dva týdny „zmáknul“, ale všímat si, co se s ním děje, když při západu slunce řve do vln. Neprogramovat se jak počítač, ale prostě a jednoduše se učit něco sám o sobě.
To je ostatně mé preventivní doporučení: Jeďte všude s duší malého dítěte. V zenové psychologii se tomu říká mysl začátečníka. Ničemu nechtějte moc rozumět, všechna očekávání nechte doma, ale všechno ochutnávejte, osahávejte a prožívejte teď a tady.
Ajťáci a analytici s tím budou mít asi trochu problém…