O nálepkování dětí

Situace:

Chlapec ve 3. třídě nepíše zadaný příklad nebo diktát.

Učitelka se ptá: “Františku, proč nepíšeš?”

“Já nemusím, já jsem dysgrafik!”

Tak takový chlapec je nakažený, nebo už zkažený. Nakažený či zkažený labelingem, nálepkováním.
Někdo, nejspíše rodiče ve spolupráci s námi odborníky, ho naučili, že když má nálepku, tedy diagnosu, tak mu to zakládá nárok na jisté benefity. Třeba že nemusí psát diktát.

Zvrhlé je už jen to, že dítě samo o sobě mluví diagnostickým, nálepkujícím jazykem.

Že se samo označuje svou diagnosou. Výrok “Já jsem dysgrafik” totiž v rámci logiky jazyka znamená, že dysgrafik je můj status. Že je rovnítko mezi existencí mé bytosti, mezi mým bytím, a mezi existencí nějaké patologie. Já sám jsem tedy ta patologie. Nejsem nic jiného, než dysgrafik.

Konotativní vliv takového přístupu v komunikaci má za důsledek, že jsou pak systémem, rodinou i samotnými dětmi přehlíženy zdravé fenomeny osobnosti dítěte. Nastavuje se tunelovité vidění, akcentující pouze to, co souvisí s nálepkou.

V praktické realitě, v realitě z pohledu prožívání samotného dítěte však žádná nálepka neexistuje. Dítě samo o sobě neprožívá, že má dysporuchu. Dítě se prostě trápí. Prožívá úzkosti a stres (Matějček 2013).
Dítě ví, že má problém se čtením a psaním, dítě ví, že ostatní to mají jinak, dítě se srovnává a prožívá možný neúspěch a selhání.

Zdravě nastavené, nezkažené dítě proto nepotřebuje nic vědět o nějaké dysgrafii.

Dítě potřebuje mít bezpečnou důvěru v to, že může otevřeně sdělit paní učitelce: ”Paní učitelko, já se bojím, že to nestihnu napsat, nebo že to nenapíšu dobře.” A co na to zdravá, nenálepkující paní učitelka? “Vždyť já vím, Františku, prostě piš, co stihneš…”

Poskytnutá úleva je tedy úleva zaměřená na empatické a chápající zmírnění výkonového stresu, ale nikoliv na to, aby dítěti poskytla “odměnu za nálepku”. Dítě prostě a jednoduše dělá to samé, co děti ostatní a dělá to tak, jak může. V rozsahu a tempu, na které stačí. “Nálepka” pak není ani stigmatem, ani nárokem na pozitivní diskriminaci.

Má praktická zkušenost z poradenské praxe však ukazuje, že pro mnohé rodiče je dítě s nálepkou přijatelnější, než to, že by akceptovali, že mají méně nadané, nekorektně po staru “hloupější” dítě. Společensky přijatelná diagnostikovaná “nálepka” přináší těmto rodičům ulevující větu: “Kdyby neměl to dys- (nebo ADHD atd.), tak by byl normální.”
Bohužel to mnohdy jen tímto nekončí. Dítě, které často opravdu nemá dostatek nadání pro studium, je díky nálepce a s ní spojenému systému úlev a zvýhodnění vláčeno vzdělávacím systémem dál, než na co reálně má. Dítě to samozřejmě v sobě cítí, prožívá to srovnávání s druhými, není šťastné. Ale je oficiálně vzdělané, má na to papír.

A tak nepřiměřené ambice a zřejmě i porucha attachementu (Bowlby 2010), citové vazby rodičů k dítěti, vytváří silnou populaci sice papírově vzdělaných, ale v reálu deprivovaných, nešťastných lidí. A když si pustíme fantazii trochu z uzdy, tak si dokážeme představit, že takový deprivant bude mít spíše tendence k problematickým partnerským vztahům a jeho vlastní výchovné kompetence budou též spíše narušené (Koukolík, Drtilová 1997). A máme tu docela závažný transgenerační problém.

Naopak, kdyby rodiče dokázali akceptovat menší míru nadaní, intelektu dítěte, místo ambicí preferovali to citové pouto k dítěti (Bowlby 2010, 2012) a měli tak možnost podporovat jej v jeho šťastném, bezpečném prožívání reality, možná by ze synka neměli vystresovaného maturanta, ale spokojeného zahradníka nebo truhláře.
Ten by neřešil, že nemá to “velké vzdělání”, protože by byl spokojený ze svého díla, ve svém životním levelu by se cítil bezpečně, nechoval by se jako deprivant. Takový spokojený člověk by si mohl najít i partnerku ve stejném levelu, neměl by potřebu ve vztahu kompenzovat své deprivace, v jeho rodině by tak mohlo být více pohody a klidu. A jeho děti by pak paradoxně měly větší šance na úspěšný život, než děti onálepkovaného, díky úlevám vzdělaného, ale neurotického deprivanta (Koukolík, Drtilová 1997).

Ostatně, když budeme všichni doktoři, kdo upeče chleba?

(Článek je výsekem z rozsáhlejší eseje
https://petrhroch.cz/jak-regulovat-intenzitu-prace-s-detmi-zlatym-rezem-a-cirkularitou )