To, že stres (nebo konkrétněji řečeno nadměrná a nezdravě zvládaná stresová zátěž) souvisí s mnohými chorobami, rakovinu nevyjímaje, je pro některé lidi věc zcela jasná, ba až přejasná, jak vyloženej tarot.
Pro jiné zase tak trochu červenej hadr před oči, protože za ní tuší případnou nálož ezoterických nesmyslů, které dokáží sice některé obohatit, jiné však zabít.
Skeptikům se nedivím, těch mrtvých na ezovirus není málo, a to včetně dětí.
Já se přiznám, že se se vší svou sarkastickou skepsí řadím spíš blíž k té první skupině, k těm “věřícím na stres”.
Z velké části proto, že jako ctitel Nietzscheho věřím na vůli k moci, nedobře zvládám věci, kde jsem bezmocný, a se stresem se vždy dá něco dělat (si myslím a věřím v to).
S rakovinou někdy už moc ne.
Jsem tedy za sebe, a taky za mnohé bezmocné, rád, že se objevila naděje na objasnění vzájemného působení stresu a nádorovitého bujení. Že se objevila studie, která snad našla funkční propojení mezi stresovou zátěží a rozvojem rakoviny. A že je to propojení jaksi na vyšším levelu, než jen to selskorozumové “když máš raka, máš aj stres”, které se drželo spíš jen koincidence, souběhu těchto dvou jevů.
Pokud by se ukázaly výsledky této studie časem relevantní, bylo by to i moc dobré pro očištění nás, co “věříme na stres” na základě profesní, odborné zkušenosti a podloženosti, od těch “kazatelů stresu”, kteří v něj věří jako v investiční komoditu.
Píšu o této studii “Chronic stress increases metastasis via neutrophil-mediated changes to the microenvironment”, volně přeloženo “Chronický stres podporuje rozvoj metastáz prostřednictvím změn vnitřního prostředí zprostředkovaném neutrofily“.
Pokusím se o laickou (a přiznaně pop-psychologizující) interpretaci toho, co tato studie přinesla…
Napřed malé ujasnění pojmů:
Neutrofily jsou imunitní buňky, jsou to vojáci první linie obrany proti infekci. Jsou velmi, velmi pohotové! V tom je v případě obrany proti infekci jejich silná stránka. V případě rozvoje metastáz je to však smrtelná vlastnost.
Chronický stres, někdy se lze setkat se souvisejícím pojmem distres, je dlouhodobé zatížení, spíše přetížení, obranné mechanismy neodrazily, neeliminovaly stresory dostatečně rychle, systém jede v režimu “přežíváme” nebo “prohráváme”. Stresová osa hypotalamus-hypofýza-nadledviny je dlouhodobě aktivovaná a organizmus je tak nadměrně zaplavován glukokortikoidy. K vítězství to však nevede, spíše to připomíná Goebbelsův koncept “totální obranné války”, kdy je obraně proti stresorům podřízeno vše, co jde.
Kortizol je tzv. stresový hormon. Bez něj bychom nebyli schopni přežít ani drobné stresy, dokonce ani trávit potravu (ano, i trávení jídla je stres). Jenže je známo, že když je ho moc, pak je to průšvih. Zejména iniciuje snížení imunity, atrofii svalů, růst tukové tkáně. Jakoby byl kortizol i hormonem “prohry”. Když je ho v těle moc, obranný systém, zdá se, to vyhodnotí, že jsme prohráli. Zapne parasympatické scénáře, vypne sílu a moc, tedy to, co z ní zbývá.
No a jak tyto pojmy souvisí s tématem?
Výzkumníci přišli s teorií, kterou též experimentálně ověřili (zatím jen na myšičkách), že neutrofily (ti vojáci první obranné linie) působením zaplavování kortikoidy (v důsledku chronického stresu), mění svou vnitřní strukturu. Že začínají uvnitř sebe vytvářet jakousi lepkavou pavučinu, označenou NET, která je sice jinak moc prima při odchytávání nepřátelských mikroorganismů, ale v případě organismu zasaženého rakovinou je tato síťová struktura uvnitř neutrofilu odpovědná za zrychlené šíření a růst metastáz.
A to není všechno!
Experiment ukázal, že chronický stres a následné zaplavování kortikoidy promění neutrofily na metastázofilní i tam, kde rakovina ještě není.
Chronický stres nás vlastně pro rakovinu a hlavně pro šíření metastáz předžvejká!
Výzkumní přišli též s hypotézou, že pro rozvoj toho “předžvejkání” pro metastázy je primární počáteční období rozvoje nemoci. Pokud se u jedince objeví rakovina a souběžně je přetížen chronickým stresem, nebo se ten stres v souvislosti s rakovinou vytvoří, pak je riziko stresové proměny neutrofilů na nosiče metastáz vysoké. U vystresovaných myší pozorovali experimentátoři i více jak 4 násobně rychlejší rozvoj metastáz, než u myší “v klidu”.
A ukázalo se, že když jsou poplašené neutrofily “zklidněné”, když se zastaví zaplavování kortikoidy, pak se už ta metastázogenní pavučina NET netvoří.
A závěr?
Co myslíte?
U pacientů s rakovinou, zejména v počáteční fázi, dělat vše proto, aby se nerozvinul chronický stres. Udržet stres ve fázi eustresu a hlavně, zapojit takové strategie zvládání stresu, které tolik nestimulují produkci kortizolu.
A to už je parketa pro mne, pro psychologa.
Ale nejen pro mne! Na zdravé zvládání stresu netřeba bejt psycholog, ani jinak študovanej. Když maminka pofouká dítku bebino, když mu ho pofouká, když ho k sobě přitulí, pak je to dítko zaplavováno i jinými hormony (a hlavně pocity) než úzkostným kortizolem. Když si zazpíváme nebo když se zasmějeme.
Když se třeba i krátce a efektivně zavztekáme (adrenalin je prima).
Na tyhle fígle není až tak třeba bejt studování. Na to, že někdy výrazně sníží stres jen úsměv, naslouchání, respektování, ne to stačí jen být člověk. Ne asociální pařez, byť s tituly…
Tenhle příspěvek věnuji týmu Onkologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, který to, o čem píšu, nejspíš moc dobře ví. Proč si to myslím? Protože zřídili pozici “experta na prevenci zlé stresové proměny neutrofilů”, kterému tedy poněkud mileji říkají Ambasador onkologických pacientů.
A tím je Věrka Zukalová. Ostatně, kdo jiný…
Já to nikdy moc nechápal. To těšení se na jaro. Už jako děcku mi vrtalo hlavou, proč se tolik lidí nemůže dočkat toho období bláta a vrtkavého počasí. Když jsem Číst víc
Tím končí můj rozhovor v Bulletinu o duševním zdraví dítěte, který se mnou vedla Vladimíra Ludková (místostarostka MČ Praha 8 a nově zvolená senátorka, organizátorka skvělé konference @Čím je krmíme, Číst víc
Provokativní článek odhaluje, proč by rodiče neměli dětem přenechávat svět. Místo toho je důležité vést je k zodpovědnosti a připravovat na životní výzvy. Objevte nový pohled na rodičovství, který vás Číst víc
Jsem příslušníkem minority.Minority, která na diskriminaci tvrdě naráží každý den. A to doslova.Chcete důkaz? Na té fotce je tyč. Tramvajové držadlo. Kde je? Ve výšce mého čela.Když píšu, že na Číst víc
