Pop-psychologiePsychologie

Když se dějí strašné věci…

(Rozhovor pro Ženu a život, ptala se kamarádka Šárka Rusnáková, 2016)

Téma: Diagnosa smrtelné nemoci. Vaší. Nebo Vašeho dítěte. Zpráva o úmrtí blízkého.

Jak vlastně funguje psychika člověka, když se dozví o takové tragédii? Je to jiné člověk od člověka? Nemyslím tím jenom to, jak se navenek chová, ale co se odehrává v něm…

U zdravého, tzv. normálního člověka v takové situaci psychika funguje na plný výkon a to způsobem na pohled jakoby šíleným. Pokud pro vás není vlastní rakovina, smrt dítěte či zbytku rodiny něco běžného, normálního, tak je normální a vlastně i známkou duševního zdraví, že se začnete v takové situaci chovat „nenormálně“, divně, možná pro mnohé bláznivě. Kdo v takové chvíli jedná jakoby nic, tak u něj existuje vysoká pravděpodobnost, že byl silně narušen již před tímto traumatem.
Mimochodem, pojem trauma je klíčový. Traumatem nazýváme naprosto mimořádnou situaci extrémního stresu, na který náš obranný systém nebyl připraven, který zasahuje základní hodnoty našeho života a dotýká se naší samotné existence. A trauma má svá pravidla. Třeba to, že je vždy jedinečné, nepřenosné. Taky proto se v posledních letech spíše upouští od skupinových sezení lidí po hromadných traumatech (třeba po havárii letadla, vlaku apod.), protože se ukázalo, že i přes jisté přínosy to není pro všechny zdravé.

Takže psychika reaguje vždy a měla by to být masivní reakce. Která je však u každého člověka jiná. A také je specifická tím, že projev navenek nemusí odpovídat tomu, co se děje uvnitř. Člověk, který po informaci o smrti dítěte neuroní ani slzu a chová se věcně, racionálně, ten může mít nitro plné horkého plazmatu s rizikem okamžitého výbuchu s razancí vodíkové bomby.

Dojde vůbec člověku hned, co se stalo, nebo se to nějak dávkuje – ten šok přijde později například?

Klasické poučky o vyrovnávání se s traumatem mluví o několika, nejméně pěti fázích. Myslím, že jsou docela známá: Je to fáze popírání, pak vzteku a agrese, pak fáze smlouvání, fáze deprese a fáze smíření. Těmi fázemi si podle mne každý musí projít, aby měl šanci trauma přežít s co nejmenší patologickým dopadem. Problém je v tom, že dnes už víme, že pořadí prožívání těch fází je u každého jinak sestavené a navíc se fáze mohou prolínat, přerušovat, vracet.
(Zde se hodí doporučit publikace olomoucké psycholožky Naděždy Špaténkové.)

Takže lze na vaši otázku odpovědět takto: I když šok může přijít ihned nebo docela brzy, celkově vše člověku dochází postupně a také docela dlouho.
Náš geniální obranný systém totiž dělá vše co může, aby nás chránil. A chce nám dát čas. Třeba na rozloučení. Na poslední rozhovor s blízkou osobou, která sice ve reálném fyzickém světě může být mrtvá a přesto je pro můj život velmi důležité ještě s ní být v kontaktu. To není žádná esoterika, žádná duchařina. To je mechanismus, který už dnes neurofyziologové dokáží docela pěkně popsat. Ale proč si intimní a silně emoční chvíle kazit vědou. Lze se svěřit v takové chvíli i kouzlu (naděje, fantazie, dokonce i cosi jako halucinace), protože je někdy dobré naši nekompromisní racionalitu  nechat chvíli trauma zpracovávat na pozadí.

Co dělat, když se člověku uděje taková tragédie? Jak se k tomu nejlépe postavit, aby to nemělo ještě další destruktivní následky?

Tady si dovolím být drsný. Komu se co vlastně děje? „Paní umřelo miminko.“ To říkáme, tak to vidíme.
Ale já si myslím, že miminko umřelo hlavně samo sobě, prostě umřelo. Miminko, dítě, nebo rodiče, partneři, nikdo z nich není náš majetek, nevlastníme je. Takže „nám“ neumřou.

Jen tak umřou. Sami sobě. Přesto (pochopitelně) jejich smrt vnímáme jako naši vlastní ztrátu. Protože naší blízcí jsou součástí našeho života a s jejich smrtí umírá, končí něco v nás. Tohle se sice týká traumatu ztráty blízkých lidí, ale podobné je to i s našim zdravím, s reakcí na zjištění závažné choroby. Taky žijeme v iluzi, že něco máme.
Že máme své zdraví. Že máme nohu. Že máme oko. Ale ve skutečnosti naše zdraví je součást našeho života, našeho bytí. Nevlastníme jej, žijeme ho. Nemáme ve vlastnictví svou nohu. Moje noha jsem já. Mé oko jsem já.

Naznačuji tak jeden z možných způsobů, jak se vyrovnávat s traumaty. Nevnímat je jako ztrátu, ale jako změnu. Neztratil jsem dítě, ale změnil se mi (zásadně změnil) způsob, jak se svým dítětem mohu být dál v kontaktu, jak i po své smrti může být součástí mého života.

Můj táta před necelý rokem zemřel. To, že se s ním v duchu bavím, nevnímám jako duševní poruchu, ale právě jako tu změnu, jak o svýho tátu po jeho smrti nepřijít. Tak jsme mu o Vánocích přinesli na hřbitov trochu bramborovýho salátu a vůbec se necítím být magor. A neteř napsala dědovi dopis a já mu ho doručil. Kdybychom to přijali jako ztrátu, tenhle kontakt by nebyl možný. Je to jen změna. Ano, provázená nezměrnou bolestí. To určitě.

Zvládají se takové tragédie lépe lidem starším/mladším ženám/mužům?

Otázkou je, co je to lépe? Dnes se tím myslí často „rychle““. Setkal jsem se v poradně s paní, která byla smutná a nechodila do společnosti. Paní v jednom roce zemřel na rakovinu manžel a v autohavárii syn. Její obvodní lékař (ani ne psychiatr) ji napsal antidepresiva. A když za dva měsíce nezabraly, poslal ji k psychologovi. Takže paní, která vlastně velmi zdravě, tedy spontánním truchlením, zvládala extrémně silné trauma, byl označena za blázna.

Lépe tyhle tragédie zvládají lidé, kteří nespěchají. A pak lidi, kteří nemají ten silný majetnický vztah ke svým blízkým a životu (to je to „umřel mi manžel“, „přišla jsem o dítě“). Samozřejmě, zralý a zkušený člověk, který se již s nějakým traumatem setkal, ten by mohl další trauma zvládat lépe. Jenomže nikdy nevíme, jestli ta předchozí traumata dokázal plně přijmout, uzavřít. Pokud ne, tak další trauma může otevřít i staré rány.

Já si myslím, je to můj osobní názor, že ztráty blízkých lépe zvládají ženy, dokonce včetně úmrtí dětí. Právě proto, že jsou otevřenější svým emocím a prožitkům, než muži. A taky je tady něco jako evoluční, kulturní zkušenost: Jen prostým nahlédnutím do starých matrik zjistíme, že byla běžná období, když se konce dospělosti dožila sotva polovina dětství. A přesto ženy matky žili dál a dál rodily děti. Dokud neumřely, protože je taky historickou pravdou, že byla období, kdy asi polovina dětí byla alespoň polovičním sirotkem. Považuji za nezdravé, že tyto kulturní zkušenosti se dnes již nepředávají, že slepě věříme na spásnou moc moderní medicíny (či jiných spásných věcí) a zapomínáme na křehkost lidského života.

Můžeme se vůbec na tak těžké věci jako je smrt, vážná nemoc apod. v životě vůbec nějak připravit? A měli bychom?

Jedním ze specifik našeho kulturního modelu je, že téma smrti a jiných zásadních traumat je stále tabu. A když není tabu, tak se medikalizuje. Dělá se z nich nemoc.

Dnes se většina lidí rodí v nemocnicích a většina lidí umírá v nemocnicích. Jakoby narození a smrt bylo něco nezdravého. Jsou to základní limity, hranice, našeho života. Kdo se narodil, pardon, kdo byl počat, ten zemře. Jak prostě, drahý Watsone, chtělo by se říci.

Takže můj názor je jednoznačný: Od počátku života máme být připravováni na to, že život je limitován.

Jsou jiné, dokonce mnohem početnější kultury, které umí s tématem smrti pracovat jinak. Zejména kultury Dálného Východu, které jsou dotčené buddhismem či příbuznými směry a ponechaly si blízkost k přirozenosti, podobně jako třeba původní američtí Indiáni (mimochodem geneticky blízcí těm dálněvýchodním Asiatům). Nicméně nezatracujme své křesťanské kořeny.

Velmi zdravě dle mého přistupuje k tématu smrti třeba pravoslaví a kdo chce, najde zdravé přístupy i v katolické mystice. A antika? Ta se smrti smála a naši pohanští předkové s ní tancovali. Co z toho plyne? Lépe se traumata zvládají těm, kteří věří v něco víc, než jen v to zkonzumovatelné, spočítatelné, ohodnotitelné.

Miminko umře po 5 dnech života. Je to konec jeho existence? Nemusí být, když jej rodiče mají stále ve svém životě jako své dítě, když další dítě není narozeno jako náhradní ale jako další. Když je příběh miminka s krátkým životem součástí příběhu celé rodiny.

Takže ano. Lze se na smrt a jiná traumata připravit. Nejlépe tím, že budeme naplno žít. Se všemi, kteří do našeho života patří. Ať nemáme dluhy, které si pak vyřizujeme o dušičkách.

Jak moc taková tragédie-trauma ovlivní člověka po zbytek života? Může ho vůbec neovlivnit?
Nevím jak moc. Myslím si, že to nikdo nemůže vědět a doufám, že to nikdy nikdo nebude chtít vědět, že nikoho nenapadne to měřit. Jak moc, to je právě ta otázka po měřitelnosti, po srovnávání, je to symptom moderní choroby dávat lidskému životu čísla.

Hluboce věřím, že člověk a jeho život není kvantifikovatelný, že se člověk prostě nedá spočítat a změřit. Ani jeho žal.

Ale jistě vím, že trauma člověka ovlivní. Po smrti táty jsem jiný. To vím, protože to tak prostě cítím. Když před 18 lety můj mladší brácha havaroval a byl v kómatu s mozkem na kaši, taky mne to proměnilo. Nepotřebuji na tohle své psychologické vzdělání. Zažil jsem to. Jako velká část z vás. Jako všichni, protože tohle zažijeme všichni.

Zažijeme smrti svých blízkých, v lepším případě (já vím, je to tvrdé, ale je to tak) svých prarodičů, rodičů, než svých dětí. To samé platí o chorobách. Snad každý má někoho, kdo má rakovinu, Alzheimera atp. S docela velkou pravděpodobností můžeme zažít teroristický útok a hlavně válku. Víme prd, co všechno potká naše děti, zatímco my budeme bezmocně stárnout.

Většinu z toho neovlivníme. To, co ovlivníme, nebo můžeme ovlivnit, je to, jak na život (i smrt a jiné příhody) koukáme. Podle mě je lepší na vše koukat jako na „takhle žiju“, než jako na „to mi někdo/něco dělá“.

Jak dlouho potom trvá, než se dostaneme z toho nejhoršího?

S plnou autoritou říkám 18 měsíců, nebo spíš interval mezi 14 a 22 měsíci. Proč? No, zní to fundovaně.
A teď vážně. Skutečně byste mohli dohledat výzkumy, které na tuto dobu přišly. Já se budu držet selského rozumu. Pro většinu lidí a rodin je běžné, že život jim ubíhá v cyklech a taky že provádějí jisté pravidelné rituály. Takže by mělo od okamžiku traumatu proběhnout alespoň jedno výročí a všechny ty obligátní svátky (narozeniny, svátky, Vánoce atd.). Což je cca ten rok a půl. Pokud to i po takové době člověk nezvládá, pak by měl uvažovat o odborné podpoře.

A dá se z toho získat pro člověka vůbec něco pozitivního? Např. je silnější, dokáže lépe využívat příležitosti….

Nejsem si jistý, že člověk s prožitými traumaty je vždy silnější. Viz třeba veteráni z válek, sirotci, odložené děti atd. Některá traumata zasahují základní lidské potřeby způsobem, který nemusí být léčitelný. Jen snad kompenzovatelný.

Neurofyziologové prokázali atrofii (úbytek) mozkové tkáně v důsledku extrémního stresu. Prostě psychické trauma dokáže zásadně ovlivnit vaše tělo. Někdy trvale.

Na druhé straně, dokáže-li člověk trauma nevnímat jako definitivní ztrátu (přišel jsem o dítě, otce, nohu), ale jako změnu ve způsobu života (žiji bez nohy, bez otce, bez dítěte), může to mít posilující potenciál. Věřím, že jedině proto, že si více uvědomí základní hodnoty svého života. Jaké? Nechtějte to vědět, protože takové se získávají jen za nezměrnou cenu.

A naopak, který typ člověka to nejvíc zlomí, který s tím neumí pracovat, nebude se s tím umět vyrovnat nikdy, dá se to říct?

Hele, já bych se zlomil. Tedy na rovinu, já se zlomil…
Když „mi“ (to je ten majetnický přístup) havaroval právě dvacetiletý bratr a byl v kómatu, tak jsem byl ten „realistický“ člen rodiny. Jako psycholog jsem utěšoval rodiče, chlapsky podporoval staršího bráchu, věcně konzultoval s lékaři atd. Jakože nad věcí a v pohodě. Zhruba přesně za rok (pamatujete to, co jsem říkal o době adaptace na trauma?) jsem se psychicky zhroutil. Za další rok jsem se rozvedl. Protože zahlcení jedním problémem brání efektivně řešit problémy další. Je to jako démon. 
A víte co? Před tím jsem se cítil jako osobnost silný jako prase. Byl jsem ostatně vystudovaný, velmi žádaný psycholog. A pak jsem byl jen prach.
Víte, ta věta z bible, to „Prach jsi a v prach se obrátíš!“, není vůbec blbá. Nevíte nikdy, co z vás ten prach udělá. Prach a popel. Ale je tu šance, že z prachu a popelu jak Fénix znovu povstanete a zamáváte křídly. Za jedné podmínky: Že budete chtít.

Je dobré začít v takovém případě brát antidepresiva? Není potřeba si třeba – napadá mě – smutek stejně jednou odžít?

Já jsem zastáncem „odžití“. Jenže to slovo má jasný kořen a to je „žití“. Je-li někdo na tom tak, že jeho psychický stav ohrožuje to „žití“, tak rozhodně doporučuji zajít za odborníkem, za psychiatrem a projednat vhodná antidepresiva. Trauma, o kterém dnes mluvíme, je možná více fyzický, tělesná, neurofyziologická reakce, než si myslíme. A tělo jen tak neokecáš.
Když máte vyvrtnutý kotník, taky si necháte dát dlahu, fixaci a vezmete si berličku. Tak si představte, že po traumatu, když jej váš systém není schopen zvládat, potřebujete taky berličku. Třeba to antidepresivum.

Setkáváš se s podobnými případy i ve své praxi? Je zkrátka dobré vyhledat odbornou pomoc? A jaký typ pomoci?

Většinu to, co jsem napsal, mám buď ze své vlastní osobní zkušenosti, nebo z příběhů klientů. Co vnímám jako problém, je fakt, že prožité trauma jen málokdy klienti přiznají na prvním setkání. Přicházejí prý, protože se rozvádějí… a až časem zjistíte, že jim zemřelo díte, nebo že proběhl potrat, nebo že jim povodeň v roce 1997 vzala dům. Většinou se setkávám s kamuflážními  symptomy, protože (už jsem to psal) náš obranný mechanismus dělá vše pro to, aby nás chránil Třeba před pravdou.
Víte, pravda jako etická záležitost je jistě fajn. Ale v životě je pravda docela strašná věc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá Akismet pro omezení spamu. Seznamte se s tím, jak Vaše data zpracováváme..