Z celého konceptu naší Triády triád se jedná na první pohled o tu nejjednodušší část.
Mohli bychom to rovnou ukončit takhle:
V každém okamžiku práce buď zakotven tam, kde jsi, měj vizi o tom, kam chceš jít a hlavně, jdi!
Praxe nám však přináší poznatky, že to není tak jednoduché, jak to vypadá.
Problém s procesem č. 1: Závislost na statusu
Vlastně je to docela podobné jako s tím Facebookem: Jde nám o to, jaký má kdo status a jaký ho mám já. Jde nám o stav. Taky se ptáme: “Jak si stojíme?”
Jakoby náš život byl jak filmový pás – seriál statických obrázků, na kterých se zastavil čas. Máme tendenci k zamrzání. Souvisí ti s tím, jak často se ptáme: “Jak se máš? Jak se mám?”. Souvisí to s vlastnickým přístupem k sobě a ke světu kolem.
Žijeme v iluzi vlastnění (Fromm 1994).
Myslíme si, že se nějak máme.
Myslíme si, že máme děti, že máme práci, že máme klienty.
Možná si dokonce myslíme, že máme oči, že máme ruce, že máme dokonce i dech.
V našem konceptu je tento princip vlastnění vnímán jako nezdravá iluze.
Možná si říkáte: “Co je nezdravé na tom, myslet si, že máme oči?”.
Když ale ty tzv. vaše oči, to jste přeci vy.
Nemáte oči, jste svoje oči. Nemáte ruce, jste svoje ruce. Oči, ruce, ale i dech jsou neoddělitelnou (pomiňme chirurgii) součástí vašeho bytí, vaší existence. A vy se přeci nevlastníte, nejste svůj majetek. Vy jste sami o sobě sami sebou.
Podobně je tomu i s rodinou. Máte děti? Máte je jako vlastnictví nebo vaše děti JSOU součástí vašeho života, sdílíte jej s nimi (opět ve smyslu prožívané citové vazby)?
Vnímáte také ten rozdíl ve výrocích: “Mám práci jako psycholog…” nebo “Jsem psycholog…”
Fixace na status, závislost na tom, co zdánlivě mám, se ukazuje častou brzdou v procesu terapie a růstu.
V rámci svého statusu něco mám, když se pokusím o změnu, mohu to nemít. Mohu zažít ztrátu. Tomu se mnohdy člověk brání. Vždyť i o nepříjemných věcech rádi říkáme, že je máme: “Mám problém. Mám cukrovku. Mám ADHD.” A jsem-li závislý na tom majetnickém principu, tak se budu bránit ztrátě i těch patologií, protože jsou přeci jenom moje.
Když klademe na srdce v našem modelu zakotvení: “Buď zakotven tam, kde jsi!”, nemyslíme tím: “Udělej si inventuru všeho co máš.”
Myslíme tím:
“Uvědom si, prožij, co vše je právě teď součástí tvého bytí, s čím chceš vstoupit do sdílení v rámci setkání s druhou bytostí.”
Problém s procesem č. 2: Příliš velké a statické cíle
Když už se nám podaří člověka rozhýbat a z pohodlí jeho statusu jej směřovat k cíli, tak dojde často k tomu, že se opět projeví démon majetnického principu.
Lidé chtějí mít cíle.
“Máš už cíl svého života? Máš rozvojové cíle? Máš plány?”
Je to pochopitelné. Narušením pobývání v iluzi bezpečného statusu, kdy člověk věděl, co má, se vytvoří nutkání zase něco vlastnit. Něco mít. A jsme-li v procesu změny, někde na cestě, hmatatelných výsledků moc není, tak se majetnický démon ukojí tím, že má/že vlastní cíle. Tedy iluze o možné budoucnosti.
Je-li tato majetnická obsese hnána nevyzrálostí, narcistním a bezhraničním vnitřním dítětem, pak nám cíle, které máme, mohou narůst do nadreálných rozměrů. Nedosažitelných. Takové cíle jsou pak zdrojem frustrace.
Dalším problémem, které budování cílů přináší, je to, že jsou cíle vnímány staticky. Opět chceme dosáhnout jistého statusu, mít cíl splněný. Co pak?
Mnoho klientů, kterým pomáhám řešit jejich rozvodovou situaci, mají docela nově dostavěný dům. Byl to jeden z jejich největších cílů. Cíl naplněn, život rozvalen.
V našem modelu nabízíme vnímání cílů spíše jako milníků na nekonečné cestě růstu. Cíl nabízíme jako prostředek, jehož naplněním se otevírá další fáze životní cesty.
V tom je nám velmi blízký japonský přístup Kaizen (Masaaki 2008) a jeho motto:
“Neptej se velkými otázkami po velkých cílech, které ti přinesou velké odměny, ale drobnými otázkami hledej nenápadné cíle, které ti přinesou mnohou malých odměn.”
Tedy nikoliv: “Co všechno mám dělat (velká otázka) abych byl v životě šťastný (velký neurčitý cíl spojený s velkou odměnou)?”, ale
“Co mohu udělat ještě dnes (malá otázka) pro to, abych šel večer spokojeně spát (malý cíl a malá odměna)?”
Pokud se mi podaří drobnými kroky zlepšit si dnešní den, zažívám sice drobnou, ale přesto skutečnou radost, což mi může aktivovat centrum odměn. To mě posílí v tom, abych to zítra zkusil znovu. Jeden povedený den za druhým a mám tak najednou povedený týden, spokojený měsíc, šťastný život. Aniž bych byl zatížen velkými cíli.
Tak se snažíme eliminovat riziko velkých a statických cílů.
Tak, jak vnímáme pojem sdílení jako hlavní pilíř triády efektivity, tak, jak vnímáme zralou dospělost jako hlavní pilíř triády psychodynamiky, tak hlavním pilířem triády procesu je pro nás to slovíčko JAK.
I když jsme věnovali velkou energii na to, abychom ošetřili rizika spojená se startem (lpění na statusu, pasivita) a s cílem (nadreálný a statický cíl), tím nosným fundamentem je proces sám. To JAK se posouváme od startu k cíli.
Být v pohybu, v růstu.
Být nastaven tak, že vše, co se mi děje, vnímám v kontextu toho růstu.
Tím si dovolím ukončit představení jednoho z mnoha možných způsobů, jak se zakotvit, usadit ve své pomáhající profesi.
Shrnutí Triády triád
Nabízíme tři roviny kotvení a v každé tři aspekty, které doporučujeme respektovat.
Triáda efektivity: Naše práce bude efektivní, když ji budeme chápat a nabízet jako proces sdílení, tedy jako proces empatického, respektující tvořivého setkání dvou a více lidí. V průběhu sdílení si hlídáme míru našeho nasazení (“tak málo, jak možno, tak mnoho, jak nutno”) a autenticitu naší účasti posilujeme nabídkou své jedinečnosti.
Triáda dynamiky: I když pracujeme s dětmi a jejich rodiči, naší kotvou budiž zralá dospělost. To je cíl naší práce, dovést k ní ty děti.
Triáda procesu: V rámci procesu naší práce se nebrzdíme hlídáním statusu, nelpíme na tom, co máme, ani nelpíme na tom, co chceme mít.
Velké cíle si drobíme na malé zdroje úspěchu, klidně až na rovinu: “Nádech, výdech. Výborně, žiju!”.
Pokud to zkusíme, budeme plně usazeni v tom, co děláme, protože budeme všímavě prožívat co, jak a proč děláme. Budeme si věrni.
A věrni zůstanem!
Navzdory všem tlakům, které na pomáhající profese dopadají.
(přednáška pro VI. ročník konference Križovatky Bratislava 2015, publikováno ve sborníku na http://www.dc-zahorskabystrica.sk/konferencie/)
—
Další díly seriálu:
TRIÁDA TRIÁD #1: JAK SE VE SVÉ POMÁHAJÍCÍ PRÁCI DOBŘE USADIT?
TRIÁDA TRIÁD #2: TRIÁDA EFEKTIVITY
TRIÁDA TRIÁD #3: TRIÁDA PSYCHODYNAMIKY
TRIÁDA TRIÁD #4: TRIÁDA PROCESU
