Slovo maturita se odkazuje k pojmu zralost (lat. maturitas), který se vztahuje na zralost lidskou, tedy dospělost (angl. maturity). V prvorepublikovém Československu se dokonce úředně nazývala Zkouškou dospělosti a maturanti dostávali Vysvědčení dospělosti.
Nebo ho nedostali, protože se jako “dospělí” neosvědčili.
Ne, já si nemyslím, že ten, kdo nemá maturitu, není dospělý. Ba spíš naopak, nelibě sleduji již pár desetiletí rozlézající se devalvaci maturity.
Jsem z várky posledních socialistických maturantů, v roce 1989 rozhodně maturita nebyla běžná, jak dnes, kdy jí má půl národa. Jsem taky přesvědčený, že překabátění učilišť na střední školy nebylo šťastné a že přenálepkování učňů na studenty nezrodí kvalitnější kuchaře nebo tesaře. Osobně bych raději viděl v kuchyni hospody někoho, který nemá vaření vystudované, ale který se vařit naučil. A nestydí se za to.
Méně je někdy více. Maturita by neměla být něco jako certifikát dokončeného mírně rozšířeného základního vzdělání, protože pak ti, co ji nemají, jsou vnímáni jako poškozené zboží.
Hodnota člověka není v žádném certifikátu.
Jenže!
Jenže když někdo jde studovat obor, který je označen jako maturitní, měl by být od prvních dnů k té maturitě připravován. Měl by vědět, že si zvolil obor, a vlastně i život, ke které maturita prostě patří. Vymezuje jej.
Ohraničuje jeho zralost v tom zvoleném oboru i jeho zralost jako člověka, který to zvládl. Jeho dospělost. Kterou se vyplatí nějak prubnout, tedy vyzkoušet.
Od pradávna lidé vnímali život jako vícefázový proces. Jen vzpomeňte na tu tisíce let starou hádanku sfingy: Co to je, ráno to chodí po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech? Je to člověk, který v dětství lozí, než se naučí chodit po dvou a jít dospělým životem vzpřímený, než se začne vracet zpět k zemi, čemuž ve stáří odolává za pomocí hole.
Naši předkové nevnímali život jako bezhraniční kontinuum. Muselo být jasné, do kdy je člověk děcko a když už je dospělý. Ve všech kulturách od počátků lidstva najdeme zkoušky dospělosti, při kterých šlo po tisíce let o život.
Protože o život jde.
Předkové věděli, že jestli předají nástupnictví, statek, živnost či vládu někomu, kde je nevyzrálý, kdo nedospěl zejména k odpovědnosti a k pochopení, že není pupek světa, prostě že když předají svět do rukou adolescentního instabila, bude zle!
Dospělost byla docela jasně ohraničená, nebyla rozplizlá a netáhla se jako hlen z nosu rozmazleného usoplence.
Když jsem dospíval já, učili jsme se, že dospívání začíná kolem 12 let a že v 18 letech jsme plnoletí, tedy dospělí. A realita tomu byla hodně blízko. Těhotné maturantky a holky po vyučení si na dospělost sáhly docela brzo a fest, stejně jako kluci, co neměli to štěstí či konexe a nešli na vysokou či nedostali modrou knížku. Vojna a bylo jasno! Za šest až 8 let jsem měli za úkol dospět z puberťáka do dospělého občana. Bez pardonu. Bez úlev.
Jak je to s tou dobou dospívání dnes? Ukazuje se, že děti vstupují do puberty, do bio-psycho-sociálního dospívání rozhodně dřív, než v těch dvanácti letech. Kdy ale to dospívání končí?
Neurofyziologie říká, že mozková dospělost, související zejména s přední části mozku, přichází kolem 22-24 roku. Z hlediska psychologického by bylo fajn, aby pár let předtím již člověk žil v režimu podobném dospělému životu, aby ten mozek dozrál správně nastavený. Aby měl tu motivaci dospět, protože musí!
Dnes ale nemusí.
Vojna není. Za to je antikoncepce. A školní turismus, útěky dětí ze školy na školu, často s novými začátky.
Takže dnes k maturitám nepřichází z čerstvě nabyté plnoletosti rozechvělí studenti, ale borci a borky, kteří si se už nějakou dobu dospěle cítí. A jsou v tom roky podporování nejen rodiči, ale i společenskými a ideologickými trendy. Vždyť naše MPSV už dlouho mluví o tzv. postupném nabývání zletilosti, takže si vlastně dospívající sám určuje, dle svých momentální zájmů, zda je či není dospělý. A ty zájmy dětí se přeci musí respektovat. A jejich práva.
Jenže mě jako psychologa práva až tak nezajímají, mě zajímají potřeby.
Skutečně existující životní potřeby dětí, lidí. Je z pohledu těchto potřeb zdravé to odstraňování limitů, hranic i jistých překážek, zkoušek, z jejich života?
Já jsem přesvědčen že nikoliv. Že je to velmi riskantní.
A taky jsem přesvědčen, že společnost či rodina má právo testovat své dospívající, zda jsou zralí pro dospělé životní role. Protože jde sakra o budoucnost nejen těch jednotlivců, kteří se u maturity stresují, ale jde o udržení životaschopnosti naší kultury.
Jenže to má háček.
Dospělí, skutečně zralí lidé, ti se řídí vlastním úsudkem. Jsou zdravě a přiměřeně sebevědomí a nelibě nesou omezování. Ví o sobě, že už nejsou děti a tak se rozhodně ohradí, když se k nim jako k děckům někdo chová. Třeba arogantní prodavač, číšník, policista. Nebo vláda.
Pamatujete? “Nejsme malé děti!”
Ale je tu politická poptávka po takových zralých, stabilních, stres zvládajících a hlavně samostatných lidech? Je tu poptávka po občanech, kteří si vládnou sami?
Takže pozor! Tohle aktuální téma rušení maturit se covidem jen zakrývá, jako stará prostitutka do sametu.
Jde o víc.
Je to boj o dospělost. O svobodnou dospělost! O to jít a žít vzpřímený.
Maturanti naši, já vám věřím. Nenechte se uplatit a nenechte se podceňovat!
Nejste malé děti! Ukažte to!
/Miniesej pro Hanácký večerník, publikovaná 17. 3. 2021/
