
Hoch na obrázku byl hrdinou dětství pro možná až 20 000 000 dětí na celém světě, jeho dobrodružství byla přeložena do více jak 60 jazyků, jen u nás je mohlo číst snad i víc jak 200 000 lidí za posledních 80 let. Byl to takový nesmělý, spíš trochu průměrný dětský hrdina, ovlivněný tím, že byl sirotek, a taky kamarádem Huckem.
Ale bejvávalo!
Loni poslal český výzkumný tým nečerstvějším českým psychiatrům jednostránkový popis anonymizovaného Toma v kontextu jedné expresivnější situace (Tom byl nepravdivě obviněn z rozbití cukřenky, pohádal se s tetou/pěstounkou, dostal facku, u řeky pak dumal o tom, že když se utpolí, bude klid, až se vydumal, přišel zase v klidu domů).
94% z oslovených mladých psychiatrů diagnostikovali Tomovi psychickou poruchu (a to opravdu pouze z četby jedné stránky popisu!) a dvě třetiny z nich by mu rovnou předepsali psychofarmaka, 27% antidepresiva, 22% antipsychotika, stimulancia (!) 13%. Psychoterapii by pak doporučilo 68%, sociální služby nabo poradenství nelékařské 49%.
Ano, čísla dětí s diagnostikovanými psychickými poruchami prudce narůstají.
Tahle studie ale přináší otázku:
Negeneruje ta vysoká číslo taky to, že ti, kdo diagnostikují nejen, že možná Toma Sayera nečetli, ale že jeho životem nežili.
Životem dítěte, které dělá kraviny, blbne venku s kamarády, občas něco rozbije, občas zalže, občas je mu ze sebe i druhých blbě.
Život je třeba žít, sakra!
Ne léčit!