(Přepis starého rozhovoru z roku 2010 jakýsi lifestyl magazín, který je již v Pánu…, upraveno a doplněno pro rok 2026)
O mýtu vypínání hlavy, kutilském vyhoření, digitálním telepressure a o strachu z létání jako partnerské hře
„Mám rád práci, přímo mě fascinuje. Dokážu se na ni dívat celé hodiny.“ — Jerome Klapka Jerome
Otázka: Můžu si odpočinout, když budu o dovolené natírat okna nebo bourat bytové jádro? Umíme vůbec odpočívat? Nejsme i v čase volna štváni obavou z plýtvání časem nebo frustrováni z nicnedělání?
PH: Vypnout hlavu dokonale umí tak leda gilotina, vypnout tělo kyanid. Mysl a tělo nelze vypínat či oddělit bez patologických následků. Tohle zavání kompromisem a každý kompromis smrdí více či méně švindlem. Místo kompromisů a přemítání, kdy a co vypnout, je mnohem lepší učit se umění vyvažovat.
Moderní neurověda nám dnes dává za pravdu. Mozek totiž reálně nevypíná nikdy. Když se o dovolené snažíme „nic nedělat“ a tupě zíráme do zdi, aktivuje se v mozku takzvaný Default Mode Network (DMN). Je to síť, která se okamžitě nastartuje, když nemáme co na práci, a začne nám v hlavě přemítat staré křivdy, úzkosti a plány do budoucna. Takže paradoxně – čím víc se snažíte hlavu „vypnout“, tím víc vás trápí vlastní myšlenky.
Živí mě celý rok můj intelekt? Pak vskutku sekání špalků a rýpání v hlíně může pomoci vyvážit jednostrannou zátěž. V psychologii tomu podle manželů Kaplanových říkáme Teorie obnovy pozornosti (ART). Manuální činnost vyžaduje jiný typ pozornosti (tzv. bezděčnou pozornost), což dává naší unavené záměrné pozornosti z kanceláře čas na regeneraci. Ale i při sekání dřeva je hlava aktivní, jen ji zkuste vypnout! A pak pozdravujte chirurga na pohotovosti…
Mám však osobně vyzkoušeno, že pokud souvislejší část dovolené strávím zase nějakou těžkou prací, pak mi prostě bude chybět obyčejný oddych. Naše země je samý Kutil Tim a je téměř pravidlem, že i když se lidi v práci nepřetrhnou, v rámci dovolené se na chalupě sedřou jak tažní koně.
Takhle vyčerpaní klienti k nám pak chodí se závažnými osobními a bohužel i vztahovými a rodinnými problémy. Typická situace nastává po dostavění domu. V psychologii se tomu říká arrival fallacy (deprese z dosažení cíle). Dům stojí, ale všichni jsou emočně i fyzicky totálně vydrancovaní, zadlužení, všechnu dovolenou za posledních pět let obětovali stavbě. Teď mají kde žít, ale v tom vyčerpání nemají proč a často už ani s kým. Postavili sice dokonalé kulisy, ale zapomněli v nich žít.
„Moderní technologie nám neuvěřitelně šetří čas. Který pak trávíme u moderních technologií.“ — Ogden Nash
Otázka: Pomohlo by k naší regeneraci, kdybychom se o dovolené odstřihli od mobilu, internetu a pracovních e-mailů?
PH: Podle mě by to pomohlo extrémně, i když mě samotného by to zpočátku mohlo zabít. Workoholik bez e-mailu? Nemožné… Ale vážně, v dnešní době je elektronický půst naprostou nutností.
Dnes už máme pro ten neustálý tlak na příjmu vědecký termín: ICT telepressure. Je to to nutkavé, úzkostné nutkání odpovědět na každou pracovní zprávu nebo e-mail ideálně do deseti minut, i když ležíte pod slunečníkem. Jsme jako psi na digitálním vodítku. Je proto zdravé být občas připraven na situaci, kdy Hospodin, Google, Zuckerberg nebo ČEZ stlačí červené tlačítko a my budeme muset žít offline.
Na druhou stranu, buďme pragmatici. Třeba dlouhá cesta autem na jih s dětmi se dá rozhodně lépe přežít, když jim dáte do rukou tablet a na uši sluchátka. U moře jim ho zase seberte. A aby to bylo fér, schovejte i ten svůj.
Murphyho zákony jsou neúprosné: V práci vás totiž budou nezbytně potřebovat přesně 45 minut po vašem příletu do hotelu. Užijte si někdy ten slastný pocit, že můžete být nahraditelní. Svět se bez vás nezhroutí. A pokud jste opravdu tak strašně nenahraditelní, komunikačním embargem svou cenu na trhu práce po návratu jenom zvýšíte!
„Turista je člověk, který ujede tisíce kilometrů, aby si mohl vyfotit sebe před svým autem.“ — L. N. Tolstoj
Otázka: Co si myslíte o trendu extrémně aktivních dovolených nebo dovolených bez civilizačních výdobytků, kde si lidé sahají na dno svých sil?
PH: Tyto trendy odpovídají zvyšujícímu se počtu lidí, kteří si uvědomují, že kouzlo dovolené je v intenzivním prožitku. A ten vám volný pád z letadla či úprk před rozzuřeným býkem na ekofarmě plně poskytne.
Já však vidím problém v tom, že se tak lidé bohužel utvrzují v tom, že běžný den a běžný život není hoden pozornosti, pokud zrovna není naplněn adrenalinovým ukájením. V psychologii tomu říkáme hedonická adaptace (nebo také hedonický běžící pás). Potřebujeme stále silnější stimuly, abychom vůbec něco cítili, protože obyčejná realita nám přijde šedivá a nudná.
Připomíná mi to spíš narkomanii než nový životní styl. Ale to je věcí názoru. Pro mne je každý den dovolené sdětmi adrenalinem naplněný dosyta, a to může jít jen o cestu vlakem z Olomouce do Prahy. Kdeže nějaký paragliding nebo ekofarma… Stačí česká doprava. Tam o dobrodružství a selhání techniky nebývá nouze!
„Nebojím se smrti, jen nechci být u toho, až se to stane.“ — Woody Allen
Otázka: A když už jsme zmínili ten adrenalin, tak tu máme dovolenkové létání. Pro jednoho poměrně obvyklý způsob přepravy, pro druhého mimořádný horor. Ani častější létání ale některé lidi nezbaví strachu, před kterým hledají únik nejrůznějšími způsoby – nacpou se uklidňujícími léky nebo si dají několik panáků na kuráž, aby cestu vzduchem vůbec zvládli. Proč se tak bojí?
PH: Protože mají rozum! Létat je prostě pro člověka nepřirozené, přirozené je být nejistý, když nemám nohy na zemi. Lidé se však různí tím, jak s tímto strachem nakládají. Zdravá adaptace na obavy z létání potřebuje souběh rozumné úvahy a zažité zkušenosti. Rozumná úvaha říká, že pravděpodobnost nehody letadlem je několikanásobně nižší než pravděpodobnost havárie v autě. Zkušenost to pak doplní zážitkem jistého vzrušení z letu, který jsme nakonec ve zdraví přežili. Člověk má sice strach, ale má jej pod kontrolou.
Jiná věc je problém s klasickou fobií, tedy s neurotickým strachem. V systemické rodinné terapii se na symptomy díváme trochu jinak. Často tam funguje takzvaný sekundární zisk ze symptomu. Strach z létání totiž může být geniálním, podvědomým nástrojem v partnerské hře o moc.
Představte si, že letecká dovolená u moře je přáním dominantního partnera, zatímco ten druhý tam vlastně vůbec nechce. Panický stav, kolaps na letišti a odložení letu pak znamená okamžité získání absolutní moci nad partnerem a zablokování jeho dominance. Ten, kdo má fóbii, najednou určuje pravidla hry a celý rodinný systém kolem něj musí skákat. Strach se stává zbraní.
A buďme k sobě upřímní – pobyt v uzavřeném a stísněném prostoru letadla nepřináší ani dobře psychicky nastavenému jedinci žádné extra zážitky, obzvláště v charterových letech, kde sedíte namačkaní jako sardinky. Jak se pak má cítit třeba žena, která má mdloby i ve výtahu, protože se v něm kdysi zasekla i s kojencem v kočárku?
A to je konec malého seriálu o dovolené z pohledu psychologa. Takže si zabalte kufry, nechte očekávání doma, nezapomeňte, že jedete s tou samou hlavou, kterou máte v práci, a… Bůh vám pomáhej!