(Přepis starého rozhovoru z roku 2010 jakýsi lifestyl magazín, který je již v Pánu…, upraveno a doplněno pro rok 2026)
O nemoci z volného času, o letním flirtu jako hledání sebe sama a o marnosti terapeutických dovolených
„Někteří lidé mají tak rádi své starosti, že se bojí, že by o ně na dovolené přišli. Tak si je berou s sebou v kufru.“ — Neznámý autor
Otázka: Měli bychom dovolenou trávit naprosto odlišnou činností než v běžném životě? Nahradit rušný open space cvrlikáním ptactva, nebo osamělost v kabině jeřábu ruchem velkoměsta? Měl by se stavební dělník natáhnout na lehátko a kancelářská krysa honit po horách? Není to pro tělo i pro duši příliš velký šok?
PH: Nejen moderní psychologie, ale i tradiční moudrost doporučuje ze stereotypu občas vybočit. Jiná moudrost však také říká, že všechno, co pomáhá, může právě tak škodit. Takže pokud se někdo rozhodne trávit dovolenou výrazně jinak, než funguje běžně, pak je to dobrý nápad, jenž však má svá rizika.
Z fyziologického a psychosomatického hlediska zde narážíme na fascinující fenomén, kterému holandský klinický psycholog Ad Vingerhoets z univerzity v Tilburgu říká Leisure Sickness (nemoc z volného času). Výzkumy ukazují, že až u 3 % populace se přesně ve chvíli, kdy vypnou z vysokého pracovního tempa, objeví migrény, únava, bolesti svalů nebo chřipkové příznaky.
Náš imunitní a stresový systém (osa HPA) totiž pod vlivem dlouhodobého pracovního napětí produkuje vysoké hladiny adrenalinu a kortizolu. Tyto hormony nás drží „v boji“ a maskují únavu či začínající infekce. Jakmile ale kancelářská krysa dorazí pod slunečník, hladina stresových hormonů prudce klesne. Tělo dostane bez varování signál, že „válka skončila“, imunitní systém povolí obranu a na pláži nastane totální kolaps.
Je zkrátka třeba počítat s jistým časem, který člověk potřebuje na to, aby vklouzl do nového scénáře – říká se tomu kognitivní a fyziologické náklady na tranzit – a pak zase s časem, který potřebujete na návrat zpátky.
I přes takové riziko bych ale vybočení doporučil, protože právě díky němu získáme možnost nadhledu a odstupu, který většině z nás v každodenním shonu chybí, zvláště pak k sobě samým. Občas se totiž stane, že právě díky takovému vybočení zjistíme, co nám v tom běžném životě chybí a jakou změnu bychom v něm měli udělat.
Avšak aplikovat toto doporučení je třeba slovy klasika „přiměřeně, přiměřeně“. Dá se pochopit, že leckteré nápady, které se zrodí pod slunečníkem u páté Metaxy, nepůjdou jen tak lehce aplikovat na sídlišti v Karviné.
„Na dovolené člověk zjistí, že jeho partner má spoustu vlastností, kterých si doma za celý rok nevšiml. Většinou proto, že doma raději nebyl.“ — Robert Benchley
Otázka: Pokud se naše dovolená natolik liší od všedních dnů, měli bychom brát vážně případné „dovolenkové“ konflikty? Je možné, že k nim dojde jen a pouze na dovolené, dají se pak předpokládat i v běžném životě?
PH: Odjezdem na dovolenou se nikomu osobnost nemění. Naše základní osobnostní rysy (to, čemu v psychologii říkáme Big Five – stabilita, extraverze, otevřenost, přívětivost a svědomitost) jsou poměrně rigidní struktury. Konkrétní jednání samozřejmě vždy vychází z dané situace, ale ty hluboko zakotvené scénáře si balíme s sebou do kufru. Lze sice očekávat, že na dovolené se pod vlivem jiného prostředí budeme chovat odlišně, ale za tím chováním stojí naprosto stejné osobnostní faktory jako doma.
Dovolená funguje jako vztahový rentgen nebo tlakový hrnec. Když se manželé přes rok doma spíše míjejí, jedou v zaběhnuté rutině logistiky dětí, kroužků a práce, tak spolu vlastně moc času o samotě netráví. Pak je zavřete bez dětí, nebo, Bůh chrań, s dětmi!, a bez únikových cest do jedné rozpálené cimry v cizí zemi, kde nikomu nerozumí. Najednou zmizí všechny domácí distraktory (televize, kamarádi, práce, povinnosti), za které se dalo schovat. V tu chvíli se mohou objevit velmi vyhraněné chvíle. V tom dobrém i v tom zlém.
Co se řekne v afektu, bolí, ale neplatí. Alespoň ne do té doby, dokud se to neopakuje bez afektu. Proto je nesmírně důležité se k těmto vypjatým chvílím vrátit s jistým odstupem po návratu domů, kdy jsou emoce v normálu. Pokud se i po čase v klidném domácím prostředí ukáže, že to, co se projevilo na dovolené, má trvalou platnost, pak už se nedá vymlouvat na mimořádnost letní přímořské atmosféry. Dovolená tu krizi nezpůsobila, ona ji jen vytáhla na světlo.
„Láska je jako moře: když je klidné, je krásné, ale když se rozbouří, málokdo si zachová suché šaty.“ — Esther Perel
Otázka: Platí ono „přiměřené“ vybočení i v oblasti vztahů? Co takhle letní flirt, sex na dovolené, a pak rychle domů?
PH: V ohledu letních vztahů se projevím spíše konzervativně. Pokud jsem aktivní v nějakém vztahu před dovolenou, tak bych na to měl myslet i při dovolené. Avšak i přes tento konzervativní postoj plně respektuji, že jak letní flirt, tak i z něj vyklubaná nevěra k dovolené zkrátka občas patří.
V rámci poradenské práce se držím této teze: Nevěra je příznakem již probíhající nemoci vztahu, není její příčinou. Ke všemu ta “vztahová nemoc” je často sekundární, primární je nějaký osobní problém, individuální frustrace jedince, která chtě nechtě na vztah dopadá.
Když je někdo ve svém partnerském vztahu plně emočně i fyzicky zakotven a sycen, tak ho jen tak vnady cizího ženského či mužského těla nerozhodí.
Flirtování je však trochu jiná disciplína. Slavná belgická psychoterapeutka Esther Perel, která napsala přelomovou knihu o nevěrách The State of Affairs, trefně upozorňuje, že mimomanželské touhy a flirty často nejsou ani tak o touze opustit partnera, jako spíše o touze znovu se spojit se ztracenou částí sebe sama. Flirtování nemusí být jen pokusem o rychlý sex, ale může to být vzájemně obohacující psychologická hra, jejíž hlavní výhrou je posílení pocitu vlastního ženství či mužství.
Uveďme si příklad z praxe: Tvrdě pracující manažerka, která musí celý rok v korporátu fungovat v extrémně maskulinním nastavení (rozhodnost, dravost, kontrola), se v průběhu roku chová víc chlapsky, než to podle její krátké sukně vypadá. Když na dovolené u moře přepne do role klasické, jemně nejisté, křehké a opečovávané turistky, může si nesmírně užít pozornost mužů, kteří se jí v běžném životě kvůli její profesní dominanci bojí. Nechce toho Itala nebo Řeka domů do obýváku. Chce jen na chvíli zažít ten pocit, jaké to je být “bezbrannou”, sváděnou ženou.
Ale letní lásky jsou jako letní bouřky. Velké blesky, velký rámus, ale za pár chvil o nich nikdo neví. Tedy pokud po sobě nezanechají následky jako přívalové deště.
Já se v praxi spíše setkávám s trochu jinou, smutnější problematikou. Pár v hluboké krizi očekává od dovolené zázrak – něco jako nové líbánky, které je spasí. Již roky od toho většinu takových párů razantně odrazuji. V psychologii tomu říkáme iluze nového začátku.
Pokud se skutečně někomu podařilo na dovolené spravit dlouhodobě nefunkční vztah, tak ať po návratu okamžitě zaskočí do nejbližšího kostela zapálit svíčku, protože jej Hospodin poctil zázrakem. Náprava vztahu je spíš dlouhá, mravenčí cesta vykonaná strašně malými, každodenními krůčky v běžném životě.
Naopak, pokus o „terapeutickou dovolenou“ v napjaté atmosféře mívá tragický průběh. Přemíra volného času a absence povinností vytvoří vakuum, které velmi rychle zaplní staré křivdy. Často se pak stává, že taková dovolená jednoho z páru definitivně utvrdí v tom, že s tím druhým se opravdu nedá žít. Takhle rozhodnutý člověk, který si právě uvědomil konečnost vztahu, je pak schopen udělat ze zbývajících dní dovolené včetně cesty zpět letadlem totální emocionální peklo.