(Přepis starého rozhovoru z roku 2010 jakýsi lifestyl magazín, který je již v Pánu…, upraveno a doplněno pro rok 2026)

O syndromu ohrady, vyčerpaném egu a moudrosti starého zootechnika

„Žádný člověk nepotřebuje dovolenou tolik jako ten, kdo se z ní právě vrátil.“ — Elbert Hubbard

Otázka: Oficiální název „dovči“ zní „dovolená na zotavenou“ a teoreticky by měla sloužit k odpočinku a obnovení pracovních sil. Čím to, že v Evropě k tomu potřebujeme mnohem delší dobu než třeba Asiaté, kteří si vybírají jen pár dnů ročně?

PH: Já nemám rád ono klišé, že Asiaté jsou pracovitější než my, a že jim tedy přijde jaksi žinantní čerpat dovolenou. Věřím, že i průměrný Japonec, kdyby nemusel, tak by nemakal jako úderník v padesátých letech na svazácké brigádě.

Rozdíl je v celkovém nastavení mysli a v tom, čemu psychologie říká work-life integration (integrace práce a života) na rozdíl od našeho křečovitého „work-life balance“. Východní přístup vede lidi k přijímání věcí tak, jak jsou. Všimněte si, že říkám „práce jako součást života“, nikoliv „práce jako nutné zlo k vydělávání peněz“. Naprostá nezbytnost mít nějaké živobytí naučila Asiaty rozvrhnout si síly v čase kontinuálně.

Zatímco my Evropané jedeme celý rok na krev a pak čekáme, že nás spasí čtrnáct dní v kuse u moře, východní kultura sází na průběžnou mikroklimatizaci. Jak ukazují výzkumy profesorky Sabine Sonnentagové z univerzity v Mannheimu, takzvané mikro-pauzy (micro-breaks) a průběžné prožitky zotavení během běžného dne mají pro naši psychiku řádově stabilnější přínos než jednorázový masivní odpočinek jednou za rok.

Asiat si odpočine ráno při Tai Chi, v metru si bezostyšně dáchne – mají pro to v Japonsku dokonce krásný termín inemuri (spánek v přítomnosti druhých, který je společensky uznávaným důkazem pracovitosti), zacvičí si při práci, večer zamedituje, rodina ho potěší a hlavně je to realista. Ví, že to jinak mít nebude. Nepotřebuje utratit roční úspory za deset dní iluze svobody a luxusu. Raději ty peníze investuje do vzdělání dětí.

„Líný člověk je ten, který se ani netváří, že pracuje.“ — Alphonse Allais

Otázka: Američané nemají nárok na dovolenou vůbec uzákoněnou a její délka záleží jen na podmínkách zaměstnavatele…

PH: Ve Státech bych ty příčiny viděl jinde než v Asii. USA nevybudovali lidé, co si brali dovolenou. Když se v maringotkách trajdali tisíce mil od východního pobřeží na západní, tak si těžko mohli dát oraz. Že by útok medvěda grizzlyho nebo domorodých kmenů počkal, až si pionýři Západu dočerpají zákonné volno? Tam je hluboce zakořeněná protestantská etika práce a dnes tolik populární „hustle culture“.

V USA platí pragmatické pravidlo: Když máš peníze, máš svobodu. Když dosáhnete finanční nezávislosti, nepotřebujete se nikoho prosit o schválení dovolenkové žádanky. Prostě si dáte pohov, kdy chcete a na jak dlouho chcete. A když na to ty peníze nemáte, byli byste za blázna, kdybyste dobrovolně nebyli v práci a neplatili účty.

My Evropané jsme až příliš rozmazlení sociálním státem a paternalistickým systémem. Často si ani neuvědomujeme ten paradox – dovolená, o kterou musíme poníženě žádat svého šéfa v HR systému, je vlastně jasným důkazem naší nesvobody. Místo toho, abychom hledali autonomii v umění nacházet drobné radosti v každém jednom dni, chováme se jako poslušné stádo v ohradě, které dychtivě přešlapuje a čeká, až ho bača na dva týdny pustí na šťavnatější louku.

„Cestování dělá z moudrého člověka ještě moudřejšího, ale z hlupáka ještě většího hlupáka.“ — Thomas Fuller

Otázka: Proč se někteří lidé, když už se té vytoužené dovolené dočkají, chovají v cizí zemi jako utržení ze řetězu?

PH: Protože jsou to volové! Co k tomu říct víc odborného. Nemyslím si, že na zaujetí jasného postoje k tomu, když se někdo chová v cizí zemi jako hovado a ne jako host, je potřeba kulaté razítko z psychologické poradny.

Možná vám to přirovnání k dobytku přijde moc příkré, ale já to nemyslím jako nadávku. Můj tatínek Hroch byl zootechnik a moudra, která mi v dětství vyprávěl ze své praxe s hovězím dobytkem, mi dodnes v poradenské praxi fungují spolehlivěji než tlusté monografie. Tatínek říkával:

„Nech mladým býčkům volnost k dovádění, maso je pak chutnější!“

A tady narážíme na čistou vědu. V psychologii tomu říkáme teorie vyčerpání ega (Ego Depletion), kterou popsal Roy Baumeister. Naše sebekontrola a vůle fungují jako sval. Když se celý rok křečovitě ovládáte, plníte termíny, usmíváte se na protivné klienty a hrajete roli spořádaného občana v korporátní ohrádce, váš „sval vůle“ se totálně unaví. Jakmile pak překročíte hranice všedních dnů a zábrany padnou, nastává masivní kolaps seberegulace. Člověk sklouzne k impulzivnímu a rizikovému chování, prostě se v něm probudí to nezkrocené, divoké zvíře, které bylo moc dlouho zavřené ve chlévě.

Jenže tenhle náš rozjařený našinec – stejně jako to tele na pastvě – si v tu chvíli vůbec neuvědomuje, že z jeho divokého dovádění mají největší užitek druzí. A že po chvilce radování dostane pomyslnou palicí do hlavy, respektive mu přistane na stole tučný účet k úhradě.

To, že nás v přímořských destinacích nechají bujaře vyvádět, hulákat do noci a utrácet za nesmysly, není proto, že by k nám chovali bezmezný respekt. Oni nás prostě jen potřebují oškubat jako ovce z vlny – a zrovna v Řecku v tom mají tisíciletou tradici. My v Čechách to bohužel v cestovním ruchu stále moc neumíme: Tržně, s úsměvem a přitom s glancem elegantně oškubat opilé germánské či anglosaské turisty. Pořád u toho spíš jen poníženě ohýbáme hřbet. Nebo bez glancu šidíme a krademe.

A ono slavné „utržení ze řetězu“ je nakonec jen dalším vyjádřením naší vnitřní nesvobody a mentality nevolníka. Přesně jako ten švec z pohádky Pyšná princezna. Pro pocit štěstí mu stačilo občas si zaběhnout zazpívat do svobodného království krále Miroslava, jako blázen tam chvíli poskakovat dokola a pak se s pocitem viny a sklopenou hlavou vrátit zpět ke svému kopytu pod dohledem výběrčího daní.

Kdo se celý rok chová jako poslušná součást spořádaného stáda, chová se i o dovolené jako ovce, která na chvíli utekla z ohrady. Radostně a zmateně bečí, prolézá kdejaké křoví a vůbec netuší, že ten usměvavý bača s nůžkami na vlnu už na ni čeká hned za rohem…