Olomoucká kytice: Když se šťastně potká hororová revue s manga komiksem.

Od prvních tónů k poslednímu výdechu. Vytržení a vtažení. A vztažení.
Erbenovi démoni po vás vztáhnou svý pařáty, vytrhnou vás ze snobskýho usazení v divadelní sedačce, vyrvou vás z pozice diváka života a vtáhnou vás do něj.
Do života, jak jej viděl Erben. Podobně jej viděl Freud i E. A. Poe.
Podobně, vlastně ne, právě tak, jej žili naši předci.
Měli životy naplněné. Po okraj. Strachem, smrtí. A občas smířením.

Vztažení.
My lidé jsme vztažní. Vztažné bytosti nebo vztažná zvěř. Vztahujeme se k sobě, až se dusíme, jak matka v náručí dítě. Vztahujeme k sobě svá srdce. A taky vztahujeme na sebe své ruce. Jak matka na své dítě.
Jak muž na ženu a žena na muže.
Kytice Moravského divadla byla náročná. Chtěla po divákovi, aby byl vztažný. Aby skrze své vlastní vztahy, skrz vztah k vlastním dětem, k vlastní rodině, k vlastním partnerů, skrz vztah k sobě, ucítil vše, co se dělo.
Tohle představení nebylo pro diváka pozorovatele. Tohle představení bylo pro diváka, který žije. Pro diváka, který se nebojí vtažení.

Vtažení.
Od prvního tónu to byl silný vtah. Ano, od tónů, protože hudba byla jednou z nejskvělejších postav představení. Zejména basová linka, která převzala kontrolu na tepem diváků. Inu, autor hudby divadlem žije (je to @robert.mankovecky, m.j. umělecký ředitel Komorního divadla v Martině). Bylo to cítit.
Vtahovou sílu umocnila zvolená forma: Revue. Pásmo. Kaleidoskop pestrých střepů, které lámou světlo do kontrastních barev. Jak když slunce nahlíží do kostela přes vitráž s Panenkou Marií. S mrtvým dítětem v náručí.
Revue byla forma velmi populární v období Fin de siècle, kdy zpohodlnělí, dobře nakrmení měšťáci zapomněli, co je lidský život. Tanec mezi kolébkou a hřbtovem. A to vše občas za jeden den.
Revue je forma, která svou kadencí prostě umí lidi vytrhnout.

Vytržení!
Vytržení, nebo spíš vytrhávání, je citlivá věc. Bolestná. Jak když vám rvou osmičky. Nebo doktor dítě z ruky. Ale bez vytržení není naděje na úlevu. Úleva je pojem, který označoval odlehčení skrz “odlití”, vypuštění něčeho, co tíží. Odpuštění. A ano, to má blízko k opuštění.
Opouštění a odpouštění. Tohle teklo jevištěm při olomoucké inscenaci Kytice. Byl to divoký proud, který uměl strhnout. Který podmílal břehy jistot diváků. Ale břehy, které lze podemlít, nejsou pevné břehy.
Stejně tak Erben, podobně jako Poe, “podle” podemílal pod klamavavým hávem lyriky iluzi “štastného” života pohodlných lidí.
Rád bych ocenil i “vytržení ve vytržení”, kontrastní štěp, kterým bylo “cimrmanovské” zpracování Zlatého kolovratu. Ve chvíli, kdy divák nemohl nic jiného, než čekat další hororovou gradaci, přišlo “vystoupení z role”, prostá sranda. Já si to vychutnal, protože právě tím se kdysi umění revue vyznačovalo. Jistým rebelstvím a provokací. A já si všiml nesouhlasných komentů o přestávce, kroucení hlavami a pozdvihování obočí. Takže se to povedlo!

Celou dobu jsem však měl ještě jeden zvláštní, velmi intenzivní pocit, že za tím ještě něco je, že za tou formou revue na mě něco pomrkává. A při pár scénách mi to došlo! Japonské divadlo! A jeho postmoderní transmutace do managa komiksů. Ty pohyby, grimasy, expresivní kostýmy, tělesné a pohybové herectví s důrazem na zamrzání okamžiku emoce. Nevím, kde se to tam vzalo, ale já tam tu pochmurnou a přitom radostnou japonskou fascinací duchařinou prostě cítil, s velkou radostí.

Takže mám pro Moravské divadlo takový nápad: Vyjeďte s Kyticí do Japonska! Fakt. Neváhejte!
Nebuďte sobci a nabídněte Japoncům svou verzi Erbena, budou nadšení!