“Svině!”
“Svině jedny…”, zopakuje zasyčením, plným zloby jak hadí zuby jedem, Dr. Kameníček a odloží čerstvé noviny.
Pln vzteku přihmouří oči a scénu z Magdeburku si živě představuje.
Představuje si ty duhové paprsky spektrálního odrazu světel ohně v milionech zrcadýlek z tisíců střepů na magdeburské dlažbě.
Plameny, nenasytné jak jazyky draka, které se vyplazují z Goldsteinova krámku, mají své sourozence.
Sourozence soukmenovce.
Desítky nedokrmitelných jazyků olizují ulice měst a přihlížející je krmí.
Ještě jim nedochází, že ty chřtány nasytit nejde.
Nenávist nenasytíte.
Až sežere, co jí hážete dnes, sežere to, co jí zítra neuteče.
A když jí přecpáním dojdou síly, tak ten ohnivý drak zdechne.
Jenže nenávist si mezitím vypěstovala druhého draka.
Nevěříte na draky?
Tak je nekrmte!
A Dr. Kameníček si představuje ty mihotající odlesky z milionu plošek střepů.
Těch odlesků, které zhasnou, bude nakonec šest milionů.
To ale Dr. Kameníček neví.
Je v zajetí toho obrazu s ohnivými draky v ulicích Magdeburgu, Berlína, Drážďan, Opavy, Liberce, České Lípy a Karlových Varů.
Dr. Kameníček ještě jednou vzteky zasyčí.
Zaplatí ranní kávu s rumem a ani nenechá trinkgeld.
Vyjde z kavárny Argo, odplivne si.
Přes výlohu se podívá dovnitř. K tomu stolu.
Kde se nejí vepřové. Kde nikdo nesedí v sobotu.
Kde on nesedává.
Ale bude! Slíbil si Dr. Kameníček.
V srdci má střep z Magdeburku.
“Svině jedny židovský!
Však uvidíte!”
Šeptá si Dr. Kameníček cestou domů, ke svým dětem a ženě.
Za svobodna Goldsteinové…
