Křišťálové střepy v našich srdcích

“Svině!”

“Svině jedny…”, zopakuje zasyčením, plným zloby jak hadí zuby jedem, Dr. Kameníček a odloží čerstvé noviny.

Pln vzteku přihmouří oči a scénu z Magdeburku si živě představuje. Představuje si ty duhové paprsky spektrálního odrazu světel ohně v milionech plošek z tisíců střepů na magdeburské dlažbě.

Plameny, nenasytné jak jazyky draka, které se vyplazují z Goldsteinova krámku, mají své sourozence.

Sourozence soukmenovce. Desítky nedokrmitelných jazyků olizují ulice měst a přihlížející je krmí. Ještě jim nedochází, že ty chřtány nasytit nejde. Nenávist nenasytíte. Až sežere, co jí hážete dnes, sežere to, co jí zítra neuteče.

A když jí přecpáním dojdou síly, tak ten ohnivý drak zdechne. Jenže nenávist si mezitím vypěstovala druhého draka.

Nevěříte na draky?

Tak je nekrmte!

A Dr. Kameníček si představuje ty mihotající odlesky z milionu plošek střepů. Těch odlesků, které zhasnou, bude asi nakonec šest milionů.

To ale Dr. Kameníček neví. Je v zajetí toho obrazu s ohnivými draky v ulicích Magdeburgu, Berlína, Drážďan, Opavy, Liberce, České Lípy a Karlových Varů.

Dr. Kameníček ještě jednou vzteky zasyčí. Zaplatí ranní kávu s rumem a ani nenechá trinkgeld. Vyjde z kavárny Argo, odplivne si. Přes výlohu se podívá dovnitř. K tomu stolu.

Kde se nejí vepřové. Kde nikdo nesedí v sobotu. Kde on nesedává.

Ale bude! Slíbil si Dr. Kameníček. V srdci má střep z Magdeburku.

“Svině jedny židovský!
Však uvidíte!”