Včera bylo 17. 11.
U nás v tzv. Česku státní svátek, pietní (nebo spíše naopak, groteskní) vzpomínání na Listopad, magický symbol svobody. Trošku to kazil fakt, že krásná slova vzpomínek házeli médiím a lidu i ti, kteří se na zločinném režimu sami podíleli či podílet chtěli.
Krásná slova. Slova o Pravdě, Lásce, Spravedlnosti a Svobodě. A v reálu?
18. 11. je dnem výročí jednoho z nejbrutálnějších důkazů lidské zvrhlosti – výročí tzv. “hromadné sebevraždy” sekty Chrámu lidu reverenda Jima Jonese v roce 1978.
915 obětí, z toho na 300 dětí.
Dnes víme, že bychom o sebevraždě neměli v tomto případě mluvit, protože je prokázané, že většina obětí byla buď k “sebevraždě” jedem donucena, nebo byla přímo zabita.
Samozvaný spasitel předtím stačil nechat postřílet televizní štáb amerického kongresmana Leo Ryana. Kongresman Ryan měl v sobě přes 20 střelných ran…
Brutální není snad ani ten počet mrtvých. Brutální je celý ten příběh.
A víte jak začal?
Kázáním o lidské, sociální a rasové rovnosti.
Kázáním proti soukromému vlastnictví.
Kázáním, ve kterém reverend Jones proplétal slova Ježíše Krista, Lenina i Buddhy (tak trochu mi na mysli vytanul jak papež František, tak dalajláma).
Kázání byla plná empatie a sám reverend Jones zastával názor, že bude pro své věrné prostě tím, jakého ho chtějí mít (vytanul mi na mysli….doplňte si sami).
Och, ta krásná a velká slova o Lásce, Pravdě, Rovnosti…
Výsledkem bylo vytvoření extrémně autoritativní, uzavřené komunity nevolníků, kteří včetně dětí, den co den zažívali fyzické, sexuální a psychické zneužívání. A i přesto až do konce většina z nich nebyla schopna prohlédnout svého vraha.
Je pravidlem, že po překročení jisté psychologické hranice se vedení takových sekt ocitne v situaci, kdy jedinou možností zachovat si své božství, je smrt. Opuštění pozemského života a jít za vysněným rájem. Tedy to je cesta pro věrné ovce.
Sám reverend Jones se zabít nechtěl. Byl zastřelen, do zad, zřejmě při útěku.
A tak to prostě s lidmi chodí, jak s ovcemi.
Nepochopí včas, že úlohou pastýře je dovést stádo na jatka…
