Hacking amygdaly #1 | Prolog

V poradenské praxi se často setkávám s tím, jak rychle klienti aktivují své obranné strategie, jak se nastavují proti tomu druhému. Proti partnerovi, proti rodiči či dokonce proti vlastnímu dítěti, s přesvědčením, že ten druhý je ten, kdo je proti nim.

Už jen neurofyziologický algoritmus takové obrany jde proti původně pozitivnímu vztahovému rámci aktérů. Bez přenastavení těchto vzorců cítí klienti vzájemný blok, nemohou prožívat partnerské nebo rodičovské sdílení.

Vnímám jako důležité ve své poradenské praxi respektovat lidský „hardware“, tedy zmíněnou neurofyziologii, vnímám za důležité jí alespoň částečně chápat a hlavně, vnímám za primární nejít proti ní. Nenutit klienty, kteří jsou v konfliktu mezi sebou, být ještě v konfliktu se svým mozkem.

Bohu dík nám ta naše neurofyziologie poskytuje šance nastavené programy přenastavit, nebo obejít. Prostě je “hacknout”. A k hackingu je nutné mít k ruce vhodný programovací jazyk, nebo alespoň funkční sadu instrukcí a rutin. V této motivační eseji bych čtenáře rád povzbudil k ochotě i odvaze aktivně používat ty, které se mi zdají být na základě mé praktické zkušenosti efektivní.

Otevřeně přiznávám, že hacking algoritmů, které mají klienti naprogramované často od raného dětství, není bez rizik. Proto před zahájením hackingu doporučuji provést základní set-up. Zejména u sebe. Etický. Zaručující, že hackovací techniky nebo triky, jak by je mohl vnímat třeba Fritz Perls budou v souladu s potřebami klientů a v souladu s tím, co lze považovat za etické a zdravé.

To však neznamená, že to bude příjemné.

Proto i nabídnuté základní nastavení je vědomě provokativní, pro někoho snad i nepříjemné. Někdy je však třeba kladivo, jak by mohl říct Nietzsche.

Nastavení první: Miluj bližního svého! není příkaz

Forma toho sdělení je bezpochyby imperativní, jedná se o vyjádření tzv. přikazovacím způsobem. Jenže, alespoň v kontextu češtiny, imperativní formu lze použít jako prostředek zdůraznění, nemusí nutně znamenat příkaz (Internetová jazyková příručka).

Malá odbočka z praxe: Časté téma v poradně je edukace rodičů, že se buď prosí, nebo přikazuje. „Prosím tě, buď zticha!“ je zdroj extrémní ambivalence. Buď rodič prosí, je tedy v submisi a dítě má moc ne/vyhovět, nebo rodič přikazuje a v submisi je dítě. Obojí najednou má disociační potenciál.

To slovo “miluj” znamená “ciť, prožívej k někomu lásku” a láska nejde přikázat.
Láska, tedy to, co lze nazývat skutečnou, zdravou a zralou láskou, je v podstatě kontradikcí násilí. Ve smyslu toho, že láska nic nečiní násilně, tedy “na silu”. Naopak, je a má být laskavá, trpělivá, ve shodě s geniální definicí Sv. Pavla. A tím je silná. Že trvá a vytrvá, věříme-li v ní. Je-li třeba lásku prosazovat na silu, pak to není láska v pravém, zdravém a zralém smyslu slova.

Zkusme tedy nejprve prohmatat své jednání směrem k těm, ke kterým máme a chceme lásku cítit, zkusme prohmatat i motivy k tomu jednání a zkusme se ujistit, že v nich není násilí. Musení.
Jsme si opravdu jisti, že své bližní, své milované, o lásku nepřipravujeme tím, že jim ji nutíme? Píše se „Cti otce i matku svou“, ne „Maminku/tatínka musíš mít rád!“

V dobách mého dospívání se říkal jeden normalizační vtip:

Brežněv se chtěl Reaganovi pochlubit, jak se lidem v socialismu žije dobře, ale v SSSR měli hrozný nepořádek, tak pozval amerického prezidenta do ČSSR. Jakmile Reagan s Brežněvem vystoupili v Praze na letišti, davy jim mávaly a řvaly “Ať žije SSSR!”. Jak jeli přes republiku, všude Reagan četl “Se Sovětským svazem na věčné časy!” a úplně ho šokovalo, že všude vlály sovětské prapory. “Poslouchej, Leonide, ti Čechoslováci, ti vás ale musejí mít rádi, co?” “Nu, musejí, musejí…”, na to Brežněv.

Ujistěme se, že se k dětem nechováme podobně. Že jim nenutíme protektorát nebo diktaturu lásky, ale že jim nenásilně nabízíme bezpodmínečnou lásku/láskyplnost/laskavost. Ono se to někdy hned tak nepozná…

Nastavení druhé: Pravda ani Láska nevítězí!

Svým způsobem můžu být hrdý, že jsem občanem snad jediného státu na světě, který má ve svém státním symbolu vtip (na vlajce prezidenta). Nebo se stydět, že tam máme nesmysl. “Pravda vítězí!”

Vítězství je pojem, který je definován jako získání konečné převahy v nějakém sporu, utkání, boji, válce apod. (Internetová jazyková příručka). Aby byl tedy výrok “Pravda vítězí” pravdivý, musela by pravda bojovat. Což vnímám jako problém. Pravda totiž jen a pouze JE!
Stůl je stůl a stolem být nepřestane, ani když mu budu říkat koza. Nijak jej to nezmění. Jen ho nepodojím.

Touha po vítězství má v sobě skrytou touhu po porážce. Vítězí-li pravda, musí někoho porazit. Musí být proti někomu, proti něčemu. A tak rychle nastavíme sami sebe, náš mozek, tu amygdalu, a taky postoje, hodnoty, z toho “být PRO pravdu” na nastavení “být PROTI”. A to už prostě je násilí, je to agrese, byť v narativu “obrany pravdy”. Nic to nezmění na tom, že pravda, prostá realita, jen tak je a bojovat nepotřebuje. To potřebují jen lidé a je otázkou, zda za jejich snahou o “boj za pravdu” je potřeba té pravdy (žití v pravdě), nebo potřeba boje (žití pro boj proti někomu).

Ujistěme se, že když vedeme děti k pravdě, že je naše cesta zakotvená v “lásce k pravdě” a nikoliv v nelásce či nenávisti k těm, co pravdu vidí jinak. Opět se ohmatejme a ujistěme v tom, že dětem nabízíme pravdu jako něco, co je PRO, pro co je dobré žít, a nikoliv jako něco, co nás nutí PROTI něčemu (a hlavně někomu) bojovat.

A s láskou je to podobné. Jak už jsem psal v prvním nastavení, láska trvá, vytrvá, nezanikne. Láska nemá potřebu vítězit, natož dobývat. Tu má možná zamilovanost, což je spíš psychotická epizoda, na které se vztah i svět stavět nemá (bohužel se na ní ale dnes staví, zejména na silně nezdravé formě zamilovanosti – na narcistické poruše). A opět připomenu Sv. Pavla, který nabízí tvrzení, že láska se raduje z pravdy. Pravda jen tak je, láska trvá a dohromady je to radost. Jen tak. Stačí obě přijmout, v lásku věřit a pravdu (tedy realitu, jaká je) respektovat. Ač se nám třeba nemusí líbit (jako že se mi nemusí líbit, jaký jsem, že jsem kluk, holka, že mám pihy nebo že nejsem jednorožec). Co nadělám, ta skutečná realita je jen jedna. Ta, která je.

Zvažme, nakolik nutíme děti do touhy po vítězství, tedy do touhy po podmíněné radosti, po tom, co teď není a je třeba to vybojovat proti někomu, a nakolik je tím odvádíme od šance prožít nepodmíněnou radost k realitě, jaká je, tady a teď. Moc bych našim dětem přál, aby pravda a láska nemusely vítězit, aby si jen tak byly a aby si pravdy a lásky naše děti užívaly bez boje. Bez boje PROTI těm druhým. Nebo proti sobě samým, když mají se sebou (se svým sebe přijetím) problém.

Nastavení třetí: Svět dětem nepatří!

Bedlivý čtenář si mohl všimnout, že jsem například ve spojení s láskou opakovaně užil slova “zralá”. Zralost si vztahuji k pojmu dospělost, resp. zralá, stabilizovaná dospělost. Zakotvená dospělost. Což by měl být cíl všech rodičů a dalších osob, pečujících o děti nebo děti vychovávající, vzdělávající. Měl, ale není.

Žijeme v době, jaká nemá vzhledem k přístupu k dětem a k dětství, v historii lidstva obdoby. V rámci našeho kulturního niveau můžeme dnešní dobu směle nazvat dobou pečujících rodičů. Poměrně často se setkáváme s pojmem “helicopter parent”, který popisuje rodiče úzkostlivě obletujícího své dítě. Vládne koncept tzv. “šťastného dětství”, snaha zahrnout dítě takovou péčí, aby pro něj bylo dětství komfortním a bezpečným časoprostorem, z pohledu poradenského psychologa spíš komfortní bublinou.
V kontextu dostupných informací o lidské historii se však jedná o extrémně minoritní deviaci. Po většinu známé historie bylo pro děti dětství obdobím všelijakým, ale bezpečným, natož šťastným (ve smyslu dominantního prožívání spokojenosti a radosti) bylo jen s malou pravděpodobností. Vždyť se dospělosti po celou tu dobu průměrně dožívalo jen něco kolem poloviny dětí, a to až do cca půlky 19. století. Ještě v roce 1920 se úmrtnost novorozenců a kojenců v ČR pohybovala okolo 20%. Štěstím tedy po většinu lidské historie bylo, když dítě své dětství vůbec přežilo. A na dětství tak bylo nahlíženo. Bylo to období, které je třeba přežít.

Z nálezů v prehistorických hrobech se zdá být patrné, že naši předci své děti milovali, že pro ně nikdy smrt dětí nebyla lehká. Dětství však nebylo samo o sobě oslavováno, a to až do konce 19. století, v tradicích nacházíme naopak ve všech kulturách a historických obdobích rituály uctění či přímo oslavy (a též zkoušky) dospělosti. Dětství bylo vnímáno jako přechodné období, dospělost byla vnímána jako hlavní část života, dospělostí měl člověk naplnit svůj úděl. A taky svou moc.

V době sloužících rodičů se však zdá, že je tomu jinak. Mocný je ten, komu se slouží. Děti (ne všechny, to dozajista) jsou rodiči (a též někdy i odborníky) posazeny na pomyslný trůn. Jako děti zažívají moc, zatímco vidí, jak se kolem nich dospělí točí plni úzkosti a často i bezmoci.

Co je pak atraktivnější: Dětství nebo dospělost?

Co je tedy lákavější cíl: Být dospělým s plnou náloží odpovědnosti, ale i s tím spojenou úzkostí a bezmocí? Nebo zůstat nedospělý, s narcistním pocitem omnipotence a představou, že hraju hlavní roli nějakého blockbusteru, ostatně main character syndrome (syndrom hlavní role) se zdá být v kontextu světa sociálních sítí, kde se vše natáčí, až epidemický?

V poradně se často setkáváme s těmi, kteří si vybrali nedospět. Měli však skutečně na vybranou, měli skutečně plně svobodnou, nezávislou volbu?
Marketing dospělosti se mi zdá být opravdu mizerný. Neumíme generacím, které nás mají vystřídat, nabídnout zralou dospělost jako něco, co je “Wow!”. Nabízíme dospělost asi tak lákavě, jako práci někde na úřadě nebo v kanceláři korporace.  Průšvih je to o to větší, že tuto nudnou a bezmocnou verzi dospělosti nabízíme potomkům lovců a sběračů (takový mozek totiž mají v hlavě). Když si promítneme témata jeskynních maleb nebo sošek z kostí, zdá se být zjevné, že naši předci dokázali dětem dospělost nabízet atraktivněji.

Problém se navíc komplikuje tím, že se většina dětí z generace, která prožívá adoraci nedospělosti, jednou (a dřív a častěji, než by jim bylo milé) setká s tím, že reálný svět děti neřídí. Většina šéfů firem a většina vrcholných politiků fakt nejsou děti. Naopak, leckde bují gerontokracie. A tito vládci světa budou mít pramalou ochotu předat žezlo dětem. Oidipus by k tomu řekl své. Mezigenerační válka bude posilovat.

Cílem zralého rodičovství a vychovatelství by tedy mělo být nikoliv bažení po bezhraničním šťastném dětství, ale vzbuzení touhy po mocné a úspěšné dospělosti. Která rodičů ani vychovatelů nepotřebuje. Což je součást problému…

V tomto základním set-upu pro další hackování jsme tedy zapnuli tyto primární hodnoty:

a) Bezpodmínečnou lásku a láskyplnost/laskavost, která je výsledkem přání a chtění, ne musení a bažení (craving). Tedy “Věř v lásku a přej lásku, nikoho však rád mít nemusíš.”
b) Sílu bez násilí, tedy “Spíš přijímej, než odstraňuj (spíš buď PRO, než PROTI).”
c) Dospělost je cíl. Tečka.

——

Seriál:
1. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-1-prolog
2. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-2-hacking-amygdala
3. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-3-jak-se-amygdala-nastavuje
4. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-4-obrana-vs-resilience
5. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-5-hacking-amygdaly-v-kostce
Článek vydán ve sborníku mezinárodní konference Križovatky XII. Bratislava 2023 (Vydáno 2024)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *