5. 5. 1945 se podíval náš děda na babičku, která jen sykla „Přemku!“, pohladil našeho tehdy pětiletýho tátu a čtyřletýho strejdu a odešel do do práce, vlastně jako jindy.
Děda byl plicní lékař. Nedávno se vrátil z nuceného nasazení v Říši, kde přežil bombardování Hamburku.
Mohl zůstat doma. Už toho zažil dost.
„Potřebují mě!“, víc neřekl.
Vrátil se až po pěti dnech, s nohama opuchnutýma tak, že mu museli důstojnické holínky (byl původně vojenský lékař) rozřezat. Pět dní nespal, skoro nejedl, jen zachraňoval průstřely plic.
„Mě uniforma nezajímá, já jsem lékař!“, řval na revoluční gardisty, kteří chtěli ubíjet po skončení bojů raněné Němce v nemocnici. A svý pacienty ubránil. Asi jen na čas…
Mezitím mu vojáci Rudé armády chtěli znásilnit manželku a zabít syny, zdálo se jim, že jsou moc němečtí (babička měla krásný modrý oči a plavé vlasy).
Děda za těch pár dnů zachránil desítky životů, od kluků v kraťasech z barikád po starou paní, co ji doma u rádia trefila odražená kulka.
Nic naplat, z jednoho z těch gardistů, co dobíjeli v nemocnici raněné Němce, se stal funkcionář. A děda za odměnu musel z Prahy, ze své milované Prahy. Pak i z armády…
Ale tehdy to přežil, i babička s tátou a strejdou.
Každý to štěstí neměl. Že unikl smrti ze strany Němců, ale taky rudoarmějců, samozvaných gardistů, zbabělému a závistivému davu a následně komunistů, kteří si povstání ukradli pro sebe a svědky pravdy likvidovali.
Vždycky, když se objeví tohle datum, tak si říkám: „Byl bys jako on?“
Věřím, že ano. Vychoval nás tak. Ale jistý si nejsem.
A kéž Bůh dá, abych to nemusel ověřovat!
Velký respekt všem, kdo tehdy vyběhli do ulic proti kulometům a tankům!
A obdiv těm, kteří dokázali nejen přežít, ale dokázali zůstat slušnými lidmi!