“I’m just going back in time”, říká mi ve vlaku starší Dán, který si se mnou ťuká plechovkou plzně a vzpomíná na svou první stáž na olomoucké univerzitě snad v roce 1986. Vzpomíná na esenbáky, na ticho a strach, na holky a chlast na kolejích.
“I’m just going back in time”, říká mi s nostalgickým úsměvem.
“Me too…”, mám na jazyku já.
Jak tak sedím v protisměru, cítím, jak se řítím zpět.
Staří Black Sabbath, co mi hrajou v uchu, ten sešup do červí díry umocňují.
Ten vlak s označením Supercity mě dnes z tý Prahy doveze snad i za dýl, než Ostravan v tom šestaosmdesátým. Vybavuji si dny, kdy nešla elektřina, nebo voda. Uhelný prázdniny. Rudý právo místo harmasanu. Vše plánovala RVHP a vše bylo vlastně prokleto bojem za světový mír.
Mám doma knihu esejí Umberta Eca “Kupředu račím krokem”.
V ní píše o tom, že mnohá ta velká slova, která slyší na všemožných konferencích nebo z parlamentů, slýchával v dětství vyřvávat kluky v černých košilích na návsi své italské vesnice.
“A znovu slyším fašisty v parlamentu…”
A já znovu slyším komunisty, všelijak přebarvené bolševiky, ta psychopatičtější dvojčata fašistů, z všemožných parlamentů, médií a, Bohu žel, i z pódií odborných konferencí.
Ve jménu pokroku…
…jedu dnes vlakem delší dobu, než před 35 lety.
A stejně jako tehdy s tím nic moc nenadělám. “Pokrok nezastavíš, reakcionáři!”, je slyšet z račího expresu. Z jeho okýnek je reakcionář i ten, kdo stojí.
Kdo chce stát na svým, za svým slovem a za své.
Jo, přeháním, není to tak strašný, nejspíš po vystoupení na peron olomouckýho hlaváku nedostanu od fízla pendrekem za vystříhanou hlavu a koženou bundu jak tehdy.
Nejsem si ale vůbec jistej, jak bych dopadl na nějaký progresivní konferenci s tím, co jsem dnes vykládal pěstounům na školení. O maminkách, o tatíncích, o skutečných potřebách dětí…
“I’m just going back in time.”
“Me too! Fuck!”