Oslavuji ten prožitek vzájemného sdílení, otevřenosti, strachu i naděje, který jsem, díky Bohu, zcela autenticky zažíval v těch časech a ještě měsíce po té.
Byli jsme si tak blízko a v tom rozlehlém, odcizeném vesmíru života v normalizaci se objevily červí díry, které ohnuly ten zatuchlý časoprostor, od srdci k srdci to najednou nebylo stovky světelných let, ale jen na vzdálenost oparu, který nám šel ve vymrzlém vzduchu od úst na přeplněných náměstích…
Byli jsme si tak blízko, jak blízko byl pach nevětraných místností okupovaných kolejí, pach kolomazi na montérkách dělníků a pach naftalínů starých dam, co přinášeli jídlo a své srdce na dlani.
Oslavuji to předávkování adrenalinem, tu nervozitu a přepjatost, tu revoluční hysterii, hnanou nadějí i strachem.
Oslavuji to, protože to byly chvíle tak intenzivního života, které se moc opakovat nedají.
Oslavuji i tu naivitu mladých i tu náhle vynořenou upřímnost i odvahu u těch, co léta jen klopili oči.
Oslavuji ty dny a děkuji všem, které jsem tehdy potkal, se kterými jsem tu energii sdílel.
Oslavuji to, že jsem alespoň na to krátké období věřil, že lidi nemusí být svině…
Věřím, že většina z nás má co oslavovat. Přes to, či právě pro to, jak to dnes vypadá…
Oslavujme dnes sami sebe, své lepší já, které se probouzelo v těch časech, pokud jste je zažili.
Oslavujme dnes sami sebe, své lepší já, které je schopno se probudit, a pak zase něco zažijeme!
Byl jsem tehdy s lidmi rád.
A to dnes oslavuji, o to se nechci nechat připravit.
Oslavujme, je co!
