Před 2 lety se mne dotkla (ale hovno, nasrala mě!) jedna mediální zpráva:
“Na psychoterapii bychom měli chodit pravidelně, jako do posilovny…”
Blbost! Tohle považuju za blbé vyjádření. A nebezpečné!
Terapie je pojem označující léčbu.
Chodit na terapii je totéž, co chodit se léčit.
Chodit se léčit pravidelně značí, že jste nemocní pravidelně nebo furt.
Život není nemoc, do prdele!
Taková, snad dobře míněná, vyjádření mají možná dobrý marketingový dopad, mohou vyléčit chudobu terapeutů, ale už jen eticky jsou úchylná. Mám za to, že předpokládat, že každý potřebuje psychoterapii je snad i v rozporu s Etickým kodexem. Ten dle mého nabádá vždy důsledně zvážit, zda klient skutečně léčbu potřebuje, protože poskytování nadbytečné léčby škodí.
Já svým klientům říkám, vždy!, že mým cílem a přáním je, aby ke mě nechodili. Aby neměli tu potřebu terapie či jiné cizí odborné podpory.
Ostatně, s tou posilovnou mi to taky přijde mimo. Proč by musel zdravě žijící člověk pravidelně chodit do posilovny?
Já věřím tomu, že lidi (jakož i jiná zvířena) jsou stvořena a zrozena (ve většině) tak, aby byla sama o sobě zdravá. Ne tak, aby musela chodit posilovat nebo terapeutovat. To je až následek nějaké odchylky od toho zdravého optima.
Léčbu, terapii, potřebuje ten, kdo je ne-mocný. Aby byl mocný.
Proč by se měl léčit ten, kdo je mocný?
V tomhle se mi zdá přílišná indoktrinace psychoterapií nebezpečná: Že v důsledku může posilovat ne-mocnost. Že lidi pověsí svou moc na krk psychoterapeutovi nebo osobnímu trenérovi nebo…
…jinému vůdci.
Pak se divíme…
Psychoterapie má obrovský potenciál. Je to významný pomáhající obor.
Nemá být prezentována jako omnipotentní ideologie, jako jakási přikázaná nezbytnost.
A už jen kvůli takovým vyjádřením mediálních terapeutů jsem se přestal já sám představovat jako terapeut.
Nemám ambici léčit život.
