Svátky zázraku vzkříšení. A taky svátky sebeobětování. Sebeobětování pro něco, co obětujícího přesáhne.
Svátky víry, ve smyslu plné důvěry ve zvolenou cestu.
Svátky naděje, že ten zázrak vzkříšení je tu pro všechny.
Bez ohledu na chyby, slabosti, hříchy.
A co z toho je naší realitou?
Plná shopcentra ve Velký pátek i v neděli, v Den Zmrtvýchvstání?
Velikonoční trhy, jarmarky či slavnosti, které mnohde vypadají jako výprodej nedopitých punčů z Vánoc?
Kde je v tomhle to Vzkříšení? Naděje? Víra?
Kde je sakra nějaký ten zázrak!
Obviňoval snad Ježíš na kříži za své utrpení Řím či Piláta, tak jak my obviňujeme tu Rusko, tu USA, tu Čínu, tu Babiše, tu Putina, tu Trumpa, tu souseda?
Ale kdo z nás trpí přibit hrubými hřeby na břevně?
Duše lidí se sklopenou hlavou, duše diváků z Golgoty, ty jsou naše vlastní.
Každý má své vlastní Vzkříšení…
…a utrpení.
