(Nejmenuji. Nabízím tento svůj krok všem kolegům či podobně postiženým bytostem jako možnost, jak si zachovat respekt sama k sobě. Takže doplňte si za tu “společnost” to, s čím se potřebujete vyrovnat Vy. Jsem přesvědčen, že je takových společností, asociací a spolků víc. Nedejte se. Nedejme se! Nedejme(jim) je! Naše děti, nai budoucnost!)
V pracovním životě prostě někdy přijdou chvíle, kdy mlčet znamená vlastně tiše souhlasit s něčím, co už je úplně přes čáru. Není to rozhodnutí, které člověk udělá ze dne na den u ranního kafe. Ale přijde bod, kdy je prostě nejlepší sbalit si věci a z kdysi prestižní instituce odejít, abyste se na sebe mohli dál v klidu podívat do zrcadla a neztratili úctu k vlastnímu řemeslu. A k sobě. Proto jsem se po docela dlouhém zvažování rozhodl ukončit svoje členství v jedné (historicky hodně vážené) psychologické společnosti.
Dělám to sice s trochou smutku nad tím obrovským promarněným potenciálem, a zároveň mám naprosto čisté svědomí a vím, že je to tak správně! Vždycky jsem totiž věřil, že tahle společnost bude chránit to úžasné ticho intimity – ten bezpečný, pečlivě chráněný prostor mezi psychologem a klienty, kde má každá bolest, nejistota a zmatek čas v klidu dozrát a najít řešení. Setkání s psychologem má být prostor, kde se člověk může mýlit, kde může tápat. Není to fastfood, kde si u okénka objednáte diagnózu a my vám ji s úsměvem obratem odklepneme. Opravdová psychologie přece potřebuje obrovskou trpělivost a cit pro detail. A prostor pro pochyby. Ani ve snu by mě proto nenapadlo, že se z takového bezpečného přístavu stane uřvaná aktivistická tribuna! Místo, kde se pod krásnými, duhovými hesly o „inkluzi a diverzitě“ naopak dost agresivně dusí jiný názor.
Jenže bohužel, i tahle instituce, resp. významné skupina jejich představitelů, tlaku doby zjevně neodolala (spíš jej uvítala) a s obrovským svazáckým (věřte mi, vím, co to bylo svazácké nadšení a čeho všeho bylo schopné) nadšením naskočila na vlnu té jediné správné ideologie (už zase). Poctivou hloubku vyměnila za laciná hesla z transparentů. Zcela se vykašlala na praxi, která stojí na zkušenosti, faktech a důkazech (tzv. Evidence-Based Practice), a co je na tom úplně to nejhorší – opustila to naprosto nejdůležitější pravidlo naší profese: hlavně neškodit. To přece není jen nějaká stará, prázdná latinská fráze do učebnic! Je to náš absolutní slib, že nepodlehneme tlaku na rychlá a módní řešení, zejména, když prostě z dat víme, že by to mohlo dětem doživotně ublížit. Tady se přece nebavíme o tom, jestli dítěti dovolíme obarvit si vlasy na zeleno, bavíme se o zásazích do zdravých lidských těl!
Dovolte mi shrnout čtyři hlavní důvody, proč s tímhle zkrátka nadobro končím a proč už jim dál nehodlám dělat tichého kolaboranta ani posílat členské příspěvky, které v důsledku mohou ubližovat vysoce zranitelným bytostem, dětem a dospívajícím.
1. Experti na komunikaci, kteří se bojí normálně si promluvit
Začátkem září 2024 poslalo šest hodně zkušených a vážených kolegů – skutečných kapacit v oboru – vedení této společnosti podnět. Prosili o opatrnost u takzvaného afirmačního (bezvýhradně potvrzujícího) přístupu k genderové tranzici a chtěli zachovat pestrost názorů v naší profesní bublině. V půlce září jsem na to navázal vlastním dopisem, kde jsem volal po otevřené debatě. Upozorňoval jsem, že zdravé napětí a diskuse přece posouvají každý obor dopředu!
A výsledek? Je to vlastně groteskní. Organizace, která sdružuje odborníky na komunikaci a řešení konfliktů, začala najednou hrát mrtvého brouka. Představte si tu absurditu: učíme naše klienty, jak se postavit k problémům čelem, jak komunikovat v krizi, a sami pak strčíme hlavu do písku, jakmile se objeví jiný, rázně prezentovaný názor! Místo debaty tyhle podněty vedení prostě zametlo pod koberec a v oficiálním zpravodaji je úplně „vymlčelo“. Když dokáže tahle parta takhle arogantně ignorovat respektované kapacity, co si asi tak má pomyslet řadový psycholog? Je nad slunce jasné, že o hledání cest v dialogu už tu dávno vůbec nejde. Jde jen o poslušnost a o to jít pěkně v řadě s davem. S hodně afektovaným davem.
2. Naše bublina zjevně snědla všechnu moudrost světa
Zatímco si tahle parta dál spokojeně sní svůj dogmatický sen a prosazuje „afirmaci“ za každou cenu, vyspělý odborný svět už dávno tahá za záchrannou brzdu. Ignorovat to už dneska prostě nejde, nejde se omluvit tím, že o tom chudáci nevíme; je to zkrátka arogantní a pro pacienty výrazně nebezpečná volba.
Ale parta dál zarytě mlčí, i když třeba obrovská britská The Cass Review z roku 2024 jasně ukázala, že ty úžasné důkazy pro medikalizaci dětí stojí na naprosto vratkých základech a že spousta dětí má mnohem hlubší, neřešené psychické potíže. Mlčí, když Skandinávie – kdysi výkladní skříň progresivismu – na základě vlastních tvrdých dat radikálně omezuje blokátory puberty a rychle zařazuje zpátečku směrem k poctivé a důkladné psychologické a psychiatrické péči. A úplně nejvíc mě fascinuje, že s nimi nehne ani to, když absolutní světové špičky, jako Americká společnost plastických chirurgů (ASPS) letos v únoru 2026 vydají historické prohlášení, že se operace u nezletilých mají prostě stopnout, protože pro tenhle experiment zkrátka chybí kvalitní data! Proč bychom ale my tady v české kotlině měli číst nějaká mezinárodní data, když máme svou ideologii, jakousi verzi komunistické internacionály, že? Detranzitoři – lidé, kteří těchto zbrklých kroků dnes hořce litují (a žalují a spory vyhrávají) – se prostě ignorují, protože kazí ten krásný příběh. Tímhle zaslepeným přístupem na sebe ale tuzemská psychologická obec bere obrovskou zodpovědnost za zranitelné děti a teenagery, kteří si ponesou doživotní následky našich dnešních módních zkratek.
3. Poslední kapka: Ideologická úderka v akci
Zůstávat v organizaci, která tiše toleruje, jak její vlastní lidé agresivně útočí na normální demokratickou debatu, je pro mě lidsky i profesně totálně nepřijatelné. Tou absolutní a příslovečnou poslední kapkou pro mě byla nedávná beseda „Podvečery pro rodinu“ v Praze 8, věnovaná citlivému tématu tranzice a detranzice.
Představte si to: prominentní člen jedné z ideologických sekcí téhle „učené“ společnosti tam zorganizuje nevybíravý nátlak. Kádruje a útočí na organizátory, naváží se do samotných účastníků a rodičů. A dokonce nevybíravě útočí na paní senátorku Vladimíru Ludkovou jen proto, že si dovolila jako zákonodárce otevřít debatu o ochraně zranitelných dětí! Jak se asi musí cítit rodiče, kteří tam přišli hledat pomoc a podporu ve složité životní situaci, a místo toho sledují, jak tam nějaký ideologický inkvizitor s psychologickým diplomem v kapse křičí a snaží se všechny zastrašit? To už přece nemá s psychologií nic společného, to jsou spíš manýry pouliční bojůvky. Být v partě, která takové kádrovácké chování přehlíží a zároveň se bojí (nebo spíš prostě nechce) ochránit ty absolutně nejzranitelnější děti před nevratnými experimenty, by popřelo všechno, v co ve své profesi celá ta léta věřím!
4. Kázání vody a pití vína (Když spolek ignoruje vlastní pravidla)
Nejsmutnější na tom všem je asi fakt, že dotyčná společnost svým chováním úplně a do očí bijícím způsobem popírá to, k čemu se sama ve svých předpisech zavázala.
Když se totiž podíváme do jejích aktuálních Stanov (Článek 2), jasně se tam píše, že cílem je „všestranný rozvoj psychologie jako vědy i profese“ a „podpora výměny informací a rozvoje odborné diskuse“. A realita? Odborná diskuse o rizicích afirmace je tvrdě cenzurovaná a sebemenší kritické hlasy vymlčené hned v zárodku.
A co teprve aktuální Etický kodex? Hned v úvodu zdůrazňuje „dobro psychologické praxe“ a v navazujících principech naprosto jasně zavazuje psychologa chránit klienta před újmou. Vědomé přehlížení nejnovějších mezinárodních dat o rizicích blokátorů puberty a arogantní tolerance k nevratným experimentům na nezletilých je naprosto brutálním popřením tohoto základního etického principu. Je to asi, jako kdyby spolek kardiologů najednou začal tvrdit, že kouření srdci vlastně prospívá. Papír snese všechno, ale z kodexu i ze stanov se tak v praxi stal jen bezcenný cár papíru, kterým se oháníme jen tehdy, když se nám to zrovna hodí do krámu.
Takže, moc díky oné společnosti za minulé roky, kdy se v ní ještě dalo o věcech normálně a bez strachu diskutovat. Ale když teď úplně selhaly všechny mechanismy sebereflexe a dodržování vlastních psaných pravidel, jediným smysluplným řešením je pro mě prostě zvednout kotvy a odejít.
Vracím se s obrovskou úlevou zpátky do intimity bezprostředních setkání s lidmi, klienty, žijícími ve skutečné, fyzikálně i fyziologicky a též i eticky definované realitě. Vracím se tam, kde normální pochybnost znamená chuť něco pochopit, a ne důvod k vyhazovu z klubu. Tam, kde platí respekt k realitě, jaká je, respekt k limitům a hranicím našeho světa a kde se složité lidské zrání neohýbá podle toho, co je zrovna na sociálních sítích politicky a aktivisticky in.
Přeju téhle organizaci do budoucna hodně štěstí při hledání ztracené moudrosti a, pro někoho, staroškolského zdravě normálního rozumu. Jen už to zkrátka bude muset jít dál bez mého jména.
