/Další starší rozhovor, tentokrát na téma Temná místa v naší duši…/
Co jsou ona temná místa naší duše podle Tebe? nějaké druhy vlastností? Můžeš být konkrétní? Co všechno se tam dá podle Tebe zahrnout?
Temná místa lidských duší jsou pestrá, jak sami lidé.
Pro někoho jsou to charakterové rysy, vlastnosti, které nechce vystavovat na světlo, pro jiného to jsou nezvladatelné pohnutky pramenící odkudsi zevnitř, kam sám nemůže nahlédnout.
K temným místům nepatří jen věci jednoznačně zlé, člověku škodlivé. Náhled na to, co je to to temno, co je třeba zakrýt, se mění, čas od času.
Dnes na odiv vystavovaná sexualita či holdování kultu těla byla po staletí skrývaným temným místem, naopak pokora, skromnost a čest, dříve vystavovaná záři slunce, se dnes skrývá hluboko zavřená ve sklepeních ducha.
Takže do temných míst duše zařazujeme jednak věci, které se jaksi nehodí pro ten způsob života, který je společensky preferován, jednak tam řadíme vše, co je sice naší součástí, ale nevíme si s tím rady, děsí nás to. I když zároveň láká.
Příkladů je mnoho.
Pachatelé domácího násilí, ti, kteří dlouhá léta zneužívají blízké osoby, sérioví vrazi, ti všichni bývají zpravidla navenek ne nápadní či dokonce společensky oblíbení. A o co víc musí udržovat ty své světlé stránky, o to víc narůstá napětí v těch temných místech.
Proč je máme? Ta temná místa. Jsou nám vůbec k čemu?
Odvrácená strana duše je jak odvrácená strana Měsíce – z běžného pohledu není vidět, ale nezbytně nutně k němu patří. Nelze si představit existenci Měsíce jen s jednou stranou.
Ale strašně rádi bychom se sami sobě tak chtěli jevit.
Lidé jen s jednou tváří, jen samé světlé stránky.
Ale je to jednoduše blbost. Naše odvrácená strana duše, ta temná síla, je, zdá se, jedním z důkazů lidské jedinečnosti. My jediní se rozhodujeme, co postavíme na světlo a co necháváme v tmě. Zároveň nás ty temné pudy ale pevně spojují s naší živočišnou, dravou a krutou podstatou. Jeckyll a Hyde. Bůh a ďábel.
Takže na otázku „Proč je máme?“ mám jedinou odpověď:
Nejde to jinak!
A k čemu jeto dobré?
Kdyby nebylo temnoty, vážili bychom si světla?
Nikdo si nemůže vychutnat radost z toho, že ho nic nebolí, kdyby nezažil předtím bolest.
Tím, že dokážeme někdy ovládnout to temné zvíře uvnitř, tím duševně rosteme.
Tím, že někdy ovládne ono nás, tím naplno žijeme.
Problém není ve světle či temnotě, ale v přiměřenosti a rovnováze.
Jak – a případně kdy – je rozpoznáme? Není to právě to, co obvykle i sami pred sebou skrývámee…? Je vůbec dobré se v nich pitvat?
Jo jo, strašně rádi pitváme, rozkládáme věci na kousíčky, analyzujeme. Místo abychom víc syntetizovali, vzájemně propojovali.
Jako praktický psycholog preferuji vědět, jak lze ta temná místa využít a nikoliv proč je lidé mají.
Když se rozhodnete hledat, kde je zakopaný pes, připravte se, že až jej najdete, nebude to pěkný pohled.
Na temných místech totiž mohou být věci také proto, že špatně snášejí světlo.
Když si na ně posvítíme, mohou se tím změnit a zase nic nepoznáme.
Nemějme špatný pocit z toho, že si před sebou samými něco zakrýváme, zatemňujeme, mohli bychom se totiž zbláznit strachem, kdybychom sami o sobě všechno věděli.
Takže místo pitvání spíš pozorujte a hlavně tzv. všímavě prožívejte.
To, jak se cítíte, vám napoví, kdy se zase dere na světlo nějaká ta temnost. Explozivní síla našich temných míst narůstá prudce tím víc, čím více se je snažíme svým myšlením potlačit.
V tom jsme jako hlupák, který při setkání s tygrem zavře oči a myslí si, že když tygra nevidí, tak zmizel.
Kdo nevidí tygra v džungli, ten je jeho svačina.
Tygr je jak ta temná stránka naší duše, když před ní zavřu oči, ztrácím možnost kontroly.
Co si s nimi počít? Máme se s nimi smířit nebo proti nim například nějak bojovat? Jak? Nebo stačí si je jen uvedomit a pak si je hlidat?
Co si počít s temnými místy je otázka, kterou se zabývá člověk od pradávna. Třeba Sigmund Freud nám nabídl pojem podvědomí jako takovou berličku pro alespoň jakési porozumění, proč nás někdy ovládají věci nerozumné, proč jsme jako posedlí démony.
Problém je však v tom, že co je v podvědomí, s tím moc rozumem nenaděláme.
Je to tak blízko samé podstaty nás samých, že když proti tomu agresivně bojujeme, často se zraňujeme.
Nikdo by nás neměl nabádat, abychom byli svým vlastním nepřítelem.
Když přijmeme, že máme svůj stín, tak je to první krok k tomu, aby nás to neničilo.
Jenže to vypadá, že Stín můžeme ovládnout jen tak, že se celí ponoříme do temnoty.
Takže pokud chceme být na světle, mít své světlé stránky, nezbytně na té druhé straně je tma. A i ta tma jsme my.
Hlídat a kontrolovat můžeme jen to, s čím jsme v kontaktu. Proto je taky nezbytné občas se do těch temných míst ponořit.
Jsou lidé, kteří považují sex za cosi temného. Zříkají se jej tedy.
Jak ale mohou tu nezkrotnou pravěkou sexuální energii kontrolovat, když od ní utíkají?
Pak se nelze divit těm aférám se zneužívanými dětmi např. v církevních institucích, nebo ve skautu, plném „slušňáků“.
Když mám v temných místech duše agresivitu, jak se ji naučím zvládat, když se jí budu vyhýbat? Jak pak zvládnu náhlý výbuch afektu k partnerce, k dětem? A tak dál…
A mohou nám být někdy ku prospěchu? Třeba zbabělost může zachránit před nebezpečím apod.?
Existuje tam nějaká hranice, kdy je to ještě v pořádnu a kdy už ne?
S temnými místy neradno handlovat.
Tady kompromisy nepomáhají.
Pomáhá, když umíme světlé a temné síly vyvažovat, doplňovat a když známe své hranice.
Jako pragmatik si představuji, že cokoliv existuje, má nějaký smysl a dá se to využít.
Jako ta zbabělost. Hrdinů jsou plné hřbitovy. Kdo se vyhne nebezpečí, snadněji přežije.
Ale kdo se bude vyhýbat pořád, ztratí jakoukoliv schopnost obrany. A to je právě ta hranice, hranice přiměřenosti a nezbytné nutnosti.
Pokud tyto hranice poruším, tradá do pekla.
Doktor Jeckyll měl klid a rozvahu, pan Hyde zase rozhodnost a tvůrčí svobodu. Hyde však začal být mocnější a dynamická rovnováha se zvrátila. A s Hydem zemřel i Jeckyll.
Takže když si sami sebepředstavíme jako kyvadlo, pro vlastní zdraví se snažme aby se kývalo zvolna a s malou amplitudou.
Když se budeme snažit směřovat příliš intenzivně najednu stranu, o to víc nás to hodí na tu druhou.
A v tu chvíli se můžel anko přetrhnout a papá zdravý rozume!
Musíme s nimi, našimi temnými místy, žít celý život? Nebo je možné na sobě tak zapracovat, aby zmizely? Ona je to další otázka, jestli je vůbec možné žít bez temných míst, zda jedna nenahradí druhou…
Nemusíme s tím žít vůbec, protože vůbec nemusíme žít!
Člověk musí pouze umřít.
Vše ostatní bychom měli chtít, ne muset.
Je přespříliš lidí, co se temnou stránkou své duše vůbec nezabývají a mají pocit, že jsou šťastni.
Vědění někdy bolí.
Taky proto je spousta věcí zahaleno do tmy a proto byl Ďábel nazýván Luciferem, tedy tím, kdo přináší světlo.
Podle mého siš kodíme tím, když polarizujeme věci na dobré a špatné.
Jaká je špatná vlastnost? Třeba lhaní? Asi ano, ale vždycky je to „špatně“? Není lepší dívat se na svět z pohledu užitečnosti, prospěšnosti, přijímat věci podle toho, jakmi mohou prospět na cestě ke štěstí, spokojenosti?
Z poradenské praxe v manželské poradně mám takovou zkušenost: Partneři se dost často rozcházejí kvůli těm vlastnostem, které je dřív přitahovaly. Mladé dívce celkem i dělá dobře, když její chlapec žárlí a dává ji tak najevo zájem. Imponuje ji, když dokáže vyvolat respekt a zažene možné konkurenty. Po letech jej jako agresivního žárlivce nesnáší.
A podobně to platí i o našich osobních vlastnostech. Co mi v dětství vadilo, to mi dnes pomáhá. Kdybych se té věci zbavil, dnes by mě chyběla.
Jakou to ma přímou souvislost s celkovým lidským charakterem? Je někdo lépe disponovaný s nimi pracovat atp.? Kdo?
Jsme vskutku rozdílní v tom, jak kdo zvládá své temné stránky.
Já sám vnímám jako důležitý vliv rodinné výchovy, prostředí a komunikační atmosféry, ve které rosteme.
Když dítě odmalička vidí, že i tak dobrý člověk, jako jeho máma či táta, má občas temné chvíle, když se o tom v rodině otevřeně baví, když za to nikdo není trestán, tak pak je takový člověk lépe disponován své vlastní temné stránky zvládat.
Když ale žije ve společnosti plné tabu, když se mu vše kolem rozděluje na věci dobré a povolené nebo na ty špatné a zakázané, pak si spojí svou temnotu s pocitem selhávání, hříchu, zla a buď si buduje svou méněcennost, nebo se po té cestě Zla vydá.
