Právě mi umřel bratr. A včera večer jsme to s ženou řekli synovi, který měl strejdu moc rád. A on?
On se usmál…
A já bych rád poděkoval Janovi Budařovi. A moc.
Jsem totiž rozhodně přesvědčený, že náš syn osmiletý Bert vzal tu strejdovu smrt s přirozenou samozřejmostí, s pokorným přijetím a spíš s radostnou, než bolavou vzpomínkou, taky díky tomu, že jsme před pár dny viděli Mamánka. Že jsme viděli to laskavé přizvání Smrti do našich životů a zejména do životů našich dětí.
Proto se mohl syn usmát, když slyšel o smrti strejdy, protože věděl, že Smrt byla pro mýho bráchu Jeníka, který byl už rok a půl v nedůstojném položivotí vigilního komatu, laskavá, jako polibek mámy na dobrou noc…
Tolik má aktuální osobní rovina, které se Budařova pohádka dotkla…
..teď trochu z toho mého psychologického řemesla: Díky Jane Budaři! Děkuji i jako psycholog!
Za mnohé, co jste do té pohádky/nepohádky tak trochu podvratně propašoval. Od té žně milých a rozverných drobností a lahůdek, až po věci hluboké, až se srdce svírá.
Třeba…
…že jste nastavil jisté nároky nejen na diváka, ale na rodiče (z čehož Vás mnohé kritiky usvědčují a Vy buďte vlastně rád). Že prý na tuhle pohádku nemaj rodiče posílat děti samotné. No že právě! Od toho jsou to sakra rodiče, aby sdíleli ty pohádky se svými dětmi, aby byli u dětí a s nimi, když se v pohádce dějí strašné věci (což se po tisíce a tisíce let v dobrých pohádkách prostě děje), aby ty děti držely za ruku i srdce, aby se společně báli o to, zda dobro zvítězí a aby se společně radovali, když zvítězilo. Pohádka, která je jen pro děti a není u nich třeba rodičů, či jiných dospělých, je pohádka hodnotových kvalit hranolků, co u mekáče hodnotí pan Forejt.
Pohádky byly po tisíce let zhuštěnou životní zkušenosti, byly to příběhy, ve kterých se do pár minut vyprávění či do pár stránek koncentrovaly tak silné a zásadní lidské a vesmírné věci, jako láska, odvaha, strach, dobro a zlo. Dobro a Zlo. Rozumíte: Do pohádek se to koncentrovalo, zhušťovalo, ne ředilo!
Chcete pro děti zředěné pohádky? To pro ně pak chcete i zředěný život. Pro zředěné děti. Pro mamánky.
Jenže on ten svět a život kolem nás za posledních pár let a zejména v posledních měsících nějak zhoustl.
Díky tedy, Jane, za hustou pohádku do hustého světa! Nevím jak kdo, ale já bych raději měl synka „hustýho“ týpka, než aby byl zředěnej. Zředěná pohádka je vlastně jak čichat ředidlo. Rozpouští mozek.
Tak sakra, rodiče, nedávejte dětem do rukou a už vůbec ne do hlav ředidla!
Třeba…
…že jste ukázal, že pro dosažení toho, co bychom odborně nazvali tzv. „zakotvenou dospělostí“, je NEZBYTNĚ nutné umět přijímat realitu, jaká je. A je nezbytně nutné přijmout smrt ještě za života. A je v podstatě jedno, zda ji přijmeme s ideou něčeho, co je za ní, ať v duchu křesťanském či tak trochu pohanském, jde hlavně o to, abychom přijali její nevyhnutnost. To, že je konečnou životní limitou.
Je-li nějaký život po smrti, tož rozhodně je to nějaký jiný život, ne ten, který žijeme do ní. To se prej kdysi ptali Buddhy, jak je to s tím dalším životem, s tou reinkarnací. On vzal do ruky jablko, dal ho tazateli a řekl, ať ho sní. Až to ten dotyčný udělal, Buddha řekl: „No a teď to samé jablko sněz znovu!“. No, ono by to jaksi šlo. Ale garantuju vám, už by to rozhodně chutnalo jinak. Už by to bylo jiné jablko…
Oběšený sebevrah (neskutečně kouzelný pan Javorský) si to v té pohádce zažil. Pozdě, o to víc naplno, si uvědomil, že vlastně nechtěl smrt, ale chtěl konec trápení, chtěl život změnit, ne ho skončit.
Třeba…
…třeba za ty obrazy prosté lidskosti, člověčiny, humidity, jak by řekl Hrabal, a její odvrácené strany,
Třeba za marnou snahu přepít noční děsy nájemného žoldáka, třeba za ty přehnané karikatury princezen, které z agerexie (posedlost zůstat mladá) a všelijakého načančávání kdejakými sračkami totálně zblbly. Komu se ty dvě megery zdáli moc přehnané, zaskočte na instagram, tiktok a zkuste si přečíst, co si tam podobně postižené bytosti píšou…
A třeba taky za to, že i krásná hrdinka musí jít čůrat. A prostě to jen tak řekne…
Třeba…
…třeba za ty pro mě psychologa vtipně vyvedené freudiánské odkazy, za tu ukázkovou patologii oslabeného mužství otce a vydírajícího mateřství matky (ty německé úryvky byly roztomilé). Je to totiž můj denní poradenský chleba. Nepochopení, že úlohou rodičovství není zajistit dítěti nekonečné šťastné dětství, ale připravit jej co nejlépe na život, který nekonečný není.
A to je fakt dětem potřeba sdělit. A dost brzo.
Pro rodiče to není lehké téma. Taky proto máme ty pohádky, které rodičům pomáhali předat dětem tohle sdělení.
Takže naposled:
Díky Jane Budaři, žes nám rodičům v tomhle pomohl.
Teda těm, kteří chtěj…