Mladý důstojník římské jízdy se v mrazivém večeru kvapem vrací do svého ležení v Amiens.
Už se těší na ohněm vyhřátou důstojnickou ubikaci, o kterou se mu stará věrný otrok.
Bránu do města má sotva pár metrů před sebou, když se mu pod koně vrhne bídná postava jakéhosi žebráka. Martin jen podloubne ostruhama koně do slabin, aby zvýšil rychlost, římská jízda si moc hlavu se žebráky pod kopyty nedělá.
Jenže ten stařík se kostnatou rukou zachytil Martinova pláště! A jak má ruku zmrzlou a v křeči, drží a drží a nepustí.
Martin je mladík činu, vytasí meč a rázně sekne po žebrákově hlavě.
To ho naučí, smrada, zdržovat římského důstojníka!
Ale ouvej, na zmrzlé cestě podklouzne koníkovi kopýtko, Martin mine starcovu leb a ostrým mečem přesekává svůj drahý šarlatový legionářský plášť.
Žebrák se omotán zbytkem látky válí u cesty a Martin s vlajícími cáry pláště, hlasitě nadávaje, vjíždí do městské brány…
Žebrák, stále v křeči držící látku pláště, zvolna vstává z prachu cesty a za doprovodu máchání rukou děkuje bohům, že jej ušetřili rány mečem.
Z pohledu tupozrakého a mírně přiopilého křesťanského poutníka, stojícího na 5 koňských délek opodál, to však vypadalo, že žebrák děkuje rytíři na koni, co se s ním podělil o půlku pláště.
Dobrá storka pro večerní poutnickou sešlost, za tu posluchači rádi zaplatí pohárem ohřátého vína, zaraduje se poutník.
Kdyby tak tušil, co z toho bude…
/Příběh navazuje na článek http://petrhroch.cz/sv-martin-nemohl-bejt-takovej-vul-aneb-o-stupidnim-pachani-dobra /