Žijeme v době fascinujících lingvistických a diagnostických posunů. Pokud se dnes malý chlapec na pískovišti popere o plastovou tatrovku, nebo projeví primordiální touhu dominovat ve vybíjené, už to v jistých kruzích nepozorujeme jako běžný trénink budoucích sociálních dovedností. My to diagnostikujeme.
Diagnóza zní: Toxická maskulinita.
A pokud nedej bože dospívající mladík prokáže přílišnou asertivitu při obraně slabšího spolužáka, nevyhne se podezření z mikroagrese nebo rovnou latentního sexismu.
Než ale na tento text vytáhnete vidle, pojďme si hned na úvod stanovit absolutní morální fundament, přes který nepovede debata: Násilí, agrese vůči slabším, domácí tyranie a zneužívání moci jsou naprosto odporné, destruktivní patologie. Proti nim musíme bojovat s nulovou tolerancí. Skutečný tyran a predátor nepatří na genderový seminář o dekonstrukci stereotypů. Patří před soud a za mříže.
Náš zásadní problém ovšem spočívá v něčem jiném. Vzali jsme úzce specifikovaný psychiatrický termín z 90. let, kterým se tehdy popisovalo extrémní chování nejtěžších zločinců ve věznicích s maximální ostrahou. A co jsme s ním udělali? Začali jsme jím plošně onálepkovávat biologickou přirozenost padesáti procent populace. Místo abychom chirurgicky a precizně vyřízli nádor patologického násilí, rozhodli jsme se v záchvatu sociálního inženýrství preventivně provést plošnou kastraci přirozené mužské průbojnosti.
A nyní stojíme nad lůžkem a s akademickým údivem analyzujeme, proč ten pacient ztratil životní jiskru, proč nemá žádný drive a proč se v krizových situacích jen odevzdaně krčí v koutě. Aby vzápětí, když jde do tuhého a systém čelí reálné hrozbě, tatáž společnost v panice volala: „Kde jsou proboha nějací skuteční muži?“ Nebo ještě trefněji: „Má tady ještě někdo vůbec koule?“
Kognitivní gaslighting a mýtus jménem testosteron
Náš současný diskurz trpí chronickým kognitivním selháním: Pleteme si korelaci s kauzalitou. Jistě, statistiky jsou neúprosné a drtivou většinu fyzického násilí páchají muži. Znamená to ale, že ontologická podstata mužství se rovná násilí? To je intelektuálně stejně poctivé jako tvrzení, že protože se většina smrtelných nehod stane v automobilech, je základním účelem automobilismu cíleně likvidovat chodce.
Zlatým hřebem této moderní mytologie je démonizace testosteronu jakožto „hormonu násilí“. Moderní endokrinologie se u toho musí chytat za hlavu. Testosteron není primárně hormon agrese. Je to hormon statusu.
Funguje to brilantně a přísně podle kontextu. V deprivovaném, surovém prostředí (např. ve vězení) se status získává hrubou silou. Ve vyspělé civilizaci se ale respekt a status získávají kompetencí, štědrostí, férovým řešením sporů a schopností zajistit komunitu. Jak trefně uvádí neurobiolog Robert Sapolsky: Aplikujte zvýšenou dávku testosteronu buddhistickým mnichům, a nezačnou se vraždit. Začnou se s obrovským nasazením předhánět v tom, kdo dřív a lépe zamete chrámové nádvoří a kdo bude k hostům štědřejší.
Muž s přirozeně vysokým testosteronem ve zdravém prostředí není domácí tyran – je to lídr, který v momentě krize zachová chladnou hlavu a vyvede svůj tým z ohrožení.
To, co dnes tak líně a ochotně označujeme za „toxickou maskulinitu“, je ve skutečnosti fatálním selháním maskulinity. Těmto jedincům maskulinita nepřebývá; jim fatálně chybí. Jde o projevy poruch z okruhu Temné triády, nezpracovaná traumata a zoufalou absenci pevných otcovských vzorů. Jenže je nesrovnatelně snazší ukázat prstem na abstraktní chiméru „toxického muže“, než si přiznat, že nám tu kolabuje rodinná struktura.
Děti jako kolaterální ztráty
Tady ovšem končí intelektuální sarkasmus. Naše akademické experimenty mají totiž velmi reálné oběti. Naše děti.
Chlapci ve stínu chronické viny: Představte si, že vyrůstáte v systému, který vám od raného věku podsouvá, že vaše přirozená energie a chuť riskovat je vlastně defekt. Když chlapci zakážete jeho přirozenou průbojnost (kterou evoluce designovala k obraně rodiny), nestane se z něj osvícený zenový mnich. Energie se přesune do stínu. Buď se chlapec stáhne do bezpečné apatie a virtuální reality (raketový nárůst úzkostí a depresí u mladých mužů), nebo si najde karikaturu mužství jinde. Není divu, že vakuum, které jsme vytvořili ostrakizací zdravého mužství, dnes s takovým úspěchem vyplňují radikální influenceři. Extrém vždy zaplní prostor, který střední proud opustí.
Dívky a epidemie osamělosti: A co dívky? Miliony let evoluční biologie neobejdete sebelepší sociologickou teorií. Ženy přirozeně vyhledávají partnery, kteří jsou kompetentní, asertivní a schopní v krizové situaci poskytnout ochranu. Výsledek naší výchovy? Produkujeme mladé muže paralyzované strachem z vlastního stínu. A proti nim stojí mladé ženy, které frustrovaně konstatují, že „nejsou pořádní chlapi“. Zbavili jsme se archetypu Rytíře v bláhové naději, že tak automaticky vyhubíme Draky. Výsledek? Skuteční agresoři (draci) tu řádí vesele dál, ale naše princezny si dnes musí brousit meč samy, zatímco jejich znejistělí partneři v koutě analyzují svá historická privilegia.
Návrat k příčetnosti (Zákon oponentury)
Je nejvyšší čas přestat dělat z normálního mužství patologii. Plošné obviňování mužství odvádí naši pozornost a naše zdroje od skutečných problémů. Chceme-li bezpečnější společnost, nepotřebujeme zlomené muže omlouvající se za svou existenci. Potřebujeme muže, kteří svou divokost a sílu integrují, přijmou za ni zodpovědnost a použijí ji ke stavbě a ochraně.
Na závěr jedna nevyřčená námitka pro ty, kterým už možná stihla naběhnout žilka: „Není tohle celé jen alibi pro muže, aby se nemuseli měnit a mohli se dál chovat hrubě?“ Zásadně ne. Skuteční agresoři a psychopati totiž nečtou psychologické eseje a nehledají v nich omluvy pro své činy. Těm je naše dnešní debata naprosto ukradená.
Ale čtou nás miliony slušných chlapců a odpovědných mužů. Pokud jim budeme z pozice autorit neustále vštěpovat, že jsou od přírody defektní a “toxičtí”, nakonec tomu tlaku podlehnou. Protože jedině slušní a racionální lidé o sobě pochybují. A pak rezignují. Stáhnou se do ústraní.
A společnost, která si v bláhové iluzi budování utopie dobrovolně vykastruje vlastní hlídací psy… tu nakonec zcela zákonitě sežerou vlci.
Nebo vlčice.
Pokud Vám tohle přijde neodborné, tože tady to najdete exaktně a relevantně podložené:
https://petrhroch.cz/dekonstrukce-konstruktu-toxicke-maskulinity-epistemologicka-fylogeneticka-a-klinicka-analyza-genderove-patologizace/
