Jmenuji se Ašer Lev. A bolí to. Všechny…

Dramatizace velmi slavného románu rabína a k tomu významného amerického spisovatel Chaima Potoka není ten tip divadla, na který se jdete pobavit. A pokud snad ano, tož jste se hodně netrefili.
A už vůbec, pokud jste zašli na tenhle kus do Moravského divadla v Olomouci, které jako jediné u nás tuhle hru hraje. Hrstka herců pod vedením jedné z nadějí českého divadla, mladého a talentovaného Adama Steinbauera, tenhle příběh vzala hodně nasyrovo. S citem pro sílu kontrastu.

Prostá scéna umocňuje téměř karikaturní židovské kostýmy, surová hudba podtrhuje křehkost intimních monologů, tančící můza/víra v bílé říze připravuje entrée démonickému zosobnění starozákonního principu trestu, který vstupuje na scénu v barvě krve.

Kontrastní naladění celé inscenace by mohlo svádět k lákavé redukci na spor mezi křesťanstvím a židovstvím, nebo na spor mezi tradicí a svobodou tvorby, nebo na spor stáří a mládí.
Jenže tohle by byla chyba.
Jasně, že se židovství nese celou hrou jako základní melodie, kterou narušuje téma „toho muže“ Ježíše. Já mám však za to, že poslání hry by bylo stejné, i kdyby rodina byla hluboce katolická či protestantská nebo komunistická nebo třeba ateistická.
Protože ta základní témata hry jsou pro rodinu univerzální: Otec s láskou k rodině, avšak též s láskou ke svému poslání či povolání, které ho rodině odcizuje. Matka s láskou k manželovi, ale též s láskou k dítěti a ke všemu se zodpovědností k původní rodině. Dítě, syn, který marně čeká na uznání otce, který jej opouští, a je dušen úzkostlivou láskou matky, která je vyčítavá.
Rodina, kde se všichni milují a ještě víc zraňují.

Nakonec to všechno dobře dopadlo. Řeknou ti, co jsou na straně pokroku bez hranic. Kteří fandili synovi a nevraživě koukali na to, jak jej rodiče brzdí v rozletu, a ke všemu tu byl ten strašný rabín! Pryč s ním! Pryč s nimi! (A že tu takové nápady i s pokusy o jejich realizaci byly, že? Pryč se Židy, stejně jako pryč se starými! A že tu takové nápady zase jsou…)

Jenže pro mě, pro rodinného psychologa, to dobře teda nedopadlo.
Rodina zůstala roztržená, smrtelně zraněná. A to nikoliv konzervativním přístupem rodičů, ale zcela nerespektujícím, necitelným násilím ze strany již (prý) dospělého syna.
On přeci moc dobře věděl, co pro hluboce, pravdivě věřící rodiče znamená zobrazování ukřižování. On moc dobře věděl, jak je to pro ně bolestné. A přeci je pozval na tu svou okázalou výstavu, na ten svůj úspěch. Co čekal? Pochopení?
„Všechno má svou mez!“, běduje rabi…
Stačilo jen trochu více citu a respektu. Jen trochu víc otevřené komunikace: „Mami a tati, prosím, nechoďte tam.“ Dospělý, skutečně zrale dospělý člověk, totiž nemá mít potřebu, aby jej rodiče chválili. Po pochvale touží frustrované dítě.
A to zas jde na vrub oběma rodičům. Že nevěnovali synovi, když byl ještě dítě, dostatek vřelé, empatické a akceptující pozornosti, že jej nechali „opuštěného“.
„Otče, proč jsi mne opustil?“
A pak se otec diví, že syn je posedlý tématem ukřižování.

Tohle jsem viděl včera v Moravském divadle, tohle jsem viděl v Jmenuji se Ašer Lev. Viděl jsem rodiče, kteří, se vší láskou, připravili dítě na cestu ke Golgotě, připravili své dítě na ukřižování…

…tohle až příliš často vidím ve poradně.
„Všechno má svou mez!“

//Ty úžasné fotky vytvořil Daniel Schulz https://fotoschulz.cz/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *