CovidEseje a úvahyGlosyHistoriePop-psychologieSpolečnost

JARO NENÍ TÍM, ČÍM SE ZDÁ BÝT…

/přepis komentáře pro Hanácký večerník ze dne 5. 3. 2021/

Já to nikdy moc nechápal. To těšení se na jaro.
Už jako děcku mi vrtalo hlavou, proč se tolik lidí nemůže dočkat toho období bláta a vrtkavého počasí. Když jsem z děcka povyrostl do psychologa, což není tedy až tak velký posun, začalo mě to zajímat i odborně.

“Už aby bylo jaro,” tož tohle slyším v poradně kolem února tak často, až z toho chytám alergii na pil ze sneženek. Pro Boha, proč?
Nejsem si jist, ale myslím si, že za to můžou romantičtí básníci. Dost často to byli tuberkulózní či jinak choří městští zhýralci, kteří se utíkali do lůna přírody před kocovinou a věřiteli, jak nám to na šternberském gymnáziu barvitě líčil profesor Březina.
Nebo s rozechvěním dýchali vlahý jarní vzduch při východu slunce v městském parčíku, než započali souboj na pistole či kordy.

Jejich pohled na jaro a jarní přírodu byl realitě blízký asi jako Čína demokracii.

Vždyť jen letmý pohled na statistiky mortality, zejména pak sebevražd, a to rok, co rok, ukazuje, že jaro je mnohem více časem smrti, než života, jak o něm pěje ta romantická tradice.
“Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem.”
Tahle pranostika jasně ukazuje, jak se na to poetické jaro koukali naši předkové. Tedy jen ti, co se jara dočkali a přežili ho. Víte, ono to totiž nebylo jednoduché, přežít jaro. Asi proto se dříve to jaro používalo i pro označení věku člověka. “Komenda, 63 jar starý sedlák…”, tak se to říkalo. Kolik “jar” je starý, kolik jich přežil. (Ano, vím, že „das Jahr“, je německy rok. Však to sedí. Až s tím přišedším jarem pro naše předky začínal rok. Ne o půlnoci na Silvestra.)

Opojeni sluncem zapomínáme, na co to jarní sluníčko svítí. Svítí na zem, kde toho vlastně po zimě nic moc není.

Po roztátém sněhu odkrývají se v lesích mršiny a v ulicích měst psí lejna.

Po staletích bylo v předjaří vše vyjedeno a nic nového se ještě nerodilo. A skutečně ta první sněženka nepřinášela život ani radost, protože se nedá jíst, natož jedovatá konvalinka. To až podběl, ta Bohem nadaná kytička, která byla a stále ještě je, úžasnou zbraní na typické jarní dary, kterými jsou všelijaké respirační choroby. Smrtelné. Nic nového na jaře…
Až s tím podbělem (starší si vzpomenou na kultovní a účinnou směs Pulmoran, které podběl vládl) a dalšími bylinkami, které už ale mají blíž k létu, se objevila naděje, objevil se ten skutečný “nový rok života”.
Do té doby byl hlad a různé nemoci, po staru mory. Rok co rok. Po tisíce let.

Dodnes někde vynášíme Moranu, tu babku Smrti, a hážeme jí do vody nebo na hranici, přičemž si málokdo uvědomí, že se tak nějak podobně z mnohých chýší na jaře vynášeli mrtví, a házeli se pradávno do vody, později pak na hranici.
Po velkou část historie moderního člověka, nemluvě už vůbec o ještě starších dobách, byli naši předci tak tak schopní zabezpečit se na zimu. Na jaro to ale už fakt nezvládl každý.
A tak, když koncem zimy skoro všechno došlo, udělali naši předci něco, z čeho se právě dnes osypáváme. Udělali lockdown.
Co jiného je vlastně půst? Než šestitýdenní výrazné omezení nejen jídla, ale vůbec celého života komunity a rodin.
Ono stejně nebylo vlastně co jíst, takže půst velkou část lidí čekal tak jako tak.
Ono stejně nebylo na jaře kam moc chodit se bavit, protože i ty krčmy měly vyjedené spíže a vypité sudy. Vždyť to první pivo, ten voňavý březňák, se dělalo taky až v březnu, a to obilí do něj se muselo se zbraní chránit, aby jej lidé nevzali na chléb. A pil se až v létě, ten nejlepší pak na podzim, okolo října. Na ja, das Octoberfest!

Zpět k jaru a tradičním jarním lockdownům, k předvelikonočním půstům. Víte, v čem byl velký rozdíl oproti tomu dnešnímu lockdownu? V masopustu!

Než se lidé uzavřeli, než si hrábli na dno, tak v jakémsi dionýském šíleni, v radostném karnevalu natruc smrti, projedli a vypili skoro všechny ty zbytky, co jim zůstali, zabili poslední prasata a z rohů sýpek vymetené mouky napekli koláčů. A že to byla jízda, tyhle masopusty. Jakoby se lidé snad ani neměli dožít zítřka.

Jenže právě tak to bylo.
Po masopustu přišlo to předjaří, doba hladu a bezmoci, doba již zmíněných nemocí, doba strachu a tehdy i pokory.
A nepřežil každý… Však to znáte. “My čekali jaro, a zatím…”

Proto by jen necitelné psychopaty tehdy napadlo lidem brát ty masopustní reje, to vysmívání se smrti, tu oslavu života, který se nejvíc prožívá právě ve chvílích, kdy ho vůbec nemáme jistý.

Samozřejmě, každý chtěl přežít! Mladí i staří. Každý chtěl být o to jedno jaro víc stár.
Všichni však věděli, že tomu tak nebude. Ne pro všechny.

Když v těchto dobách pracuji s vyděšenými nebo naštvanými a hlavně bezmocnými lidmi, tak mě napadá, že i když je prima věřit na supermoderní vědu, i když je dobré věřit v naději zhmotněné do vakcín a že by i snad bylo fajn věřit nestranným odborníkům a odpovědné a rozhodné vládě (ehm), tak mě napadá, že by možná, než tohle scifi, bylo dobré rozpomenout se s pokorou na naše předky. Ti totiž, a je to bezpochyb, neb jinak bychom tu nebyli, rok co rok dokázali přežít to jaro plné nástrah smrti a nejspíš plné virů, o kterých už nemáme ani potuchy. I ten lockdown půstu zvládli. Kurník! Jak to?

No, já si myslím, že vírou.
Že Bůh či příroda jsou milosrdní. Bez víry, že bude líp, by přeci v tom krutém jaru neseli do studené a promáčené hlíny zrnka obilí. Nevařili by märzen, to březnové pivo, kdyby nevěřili, že se dožijí žní.

A krom víry taky pomáhala pokora. Tedy uznání reality. Že smrt k životu patří. Že to jaro, rok co rok, že ho prostě všichni nepřežijí. Že je to tak, ne jinak.

No ale  osobně co mi dnes vadí nejvíc, v čem se cítím ochuzen, oproti předkům?
Že jsme si nechali vzít ten bujarý masopust.
Že zůstal jen strach, úzkost, bezmoc a vztek, ale nesměli jsme tomu strachu ze smrti zarejdovat do ksichtu. Ukázat hlasitě a zvesela, že to, natruc tomu všemu riziku, zvládnem!
Jak to zvládali ti, jejichž jsme krve. Si říkám, jestli jim z nás není kapku trapně.

Tož hurá, na to jaro! Postaru, s kuráží a morám na truc.
Abychom se za čas nestyděli..
.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..