Jídlo a rodina
Jíme spolu, žijeme spolu, jsme našinci.
Okolo jídla tvořila se rodina, komunita. Dělení se o jídlo z nás dělalo bližní.
Podívejme se na dnešní destrukci klasického prototypu rodiny a podívejme se, jak se dnes v rodinách jí. Často každý něco jiného, každý má totiž jiné alergie, nebo ideologie. Jako třeba veganství. A docela běžně jí každý jindy a každý jinde.
Když ale zavřete oči, vzpomenete si na dětství a návštěvu u babičky, většina z vás, jako i já sám, ucítíte vůni. Vůni jídla, které jste jedli společně. Rodina voní po jídle.
Už jsem v minulém článku zmínil moderní objevy v oblasti zkoumání mikrobiomu. Zdá se, že mikrobiom je specificky individuální, asi od 3 let máme ve střevech každý svou jedinečnou ZOO. Ale je docela pravděpodobné, že když rodina jí stejná jídla, když jsou u toho jezení všichni pohromadě, že se navzájem infikují podobnou mikrobiální kulturou. Jejich imunita, ale i psychická stabilita a spousta dalších, pro život důležitých věcí, může být tedy též podobná. Což je moc fajn! Jak by nám odsvědčili staří rodinní lékaři. A jak se ukazuje i v moderních výzkumech tzv. rodinné resilience.
Rezilience je specifická schopnost rodiny zvládat těžká období a dokonce tyto nelehké chvíle používat ke svému růstu. Ty rodiny, které mají zachovány společné rituály, kterými si předávají zkušenosti přes generace, ty jsou prokazatelně odolnější. A rodinné jídelní zvyklosti, včetně receptů, k tomu výraznou měrou přispívají.
Miminko po prvním napití mámina mléka zažívá skutečné blaho. Centrum slasti v mozku mu září jak majitel nového ajfounu. Je to prostě dobrota. V minulém díle jsem psal o jídle jako o Dobru. A právě tohle Dobro a víru, jistotu, že se to bude opakovat, to má dítě zažít, aby bylo v pořádku. Optimálně od maminky. Minule jsem též zmínil, že jídlo bylo (a věřím, že je) boží.
A maminka, maminka je přeci pro miminko bohem. Stvořitelem i Hospodinem.
A přes poskytnutí jídla, které spouští slastné pocity u dítěte, navazuje se jedinečný rodičovský vztah. Považuji za dobré, když má jídlo od rodičů nezastupitelné místo v životě dítěte po celé jeho dětství. Už jen proto, že se tím zvyšuje šance, že to rodičům v jejich stáří vrátí.
Čím více dětských jídelen, tím více jídelen v domovech důchodců.
Rodiče by se prostě neměli vzdávat odpovědnosti i kontroly nad jídlem svých dětí. I když to není pohodlné, nebo levné.
Zdá se vám dítě drahé a nepohodlné? Pořiďte si želvu.
Boom náhražkové a hlavně pohodlné (čti pohodlné pro rodiče) stravy pro děti je jeden pól. Ten druhý je nadměrně úzkostná kontrola dětského jezení. Ano, píšu o masovém trendu “koj, co můžeš”. A v bezesných nocích se mi občas hlavou honí útržky dialogů maminek na mateřských sociálních sítích. Kolik toho nakojí a jak. Jenže…
…jídlo prostě není jen ta potrava. Miminko, sající mámino mléko, nezažívá slast jen díky optimálnímu složení jejího mléka, neprospívá kvůli kvantitě produkce máminých prsů.
Dítě prospívá díky láskyplnému přilnutí matky k dítěti. Díky tomu, že cítí laskavé objetí mámy, že slyší její milý hlas, cítí její vůni a vidí její oči. A díky tomu mu chutná. A to mu zase pomáhá jídlo zdravě trávit.
Mámy, které posedly kvantitativní ukazatele kojení, se soustředí na technologii a efektivitu kojení. Úzkostlivě se soustředí na to, jak jim to “teče”. A koukají spíš na pusu dítěte, než do jeho očí. Pohledy se míjí. A i novorozené prtě citlivě vycítí matčinu úzkost. Mimochodem, metabolity stresu a úzkosti se do mléka spolehlivě dostanou. A na chuti fakt nepřidají.
Máma, která sebe samu pasuje do role pouhé “kojnice”, okrádá dítě o bezpečný vztah. Jídlo se dítěti spojuje s napětím, s narušeným attachmentem. A psychosomatika je jak Nemesis. Vrátí to.
Kojení je jistě fajn. A miminka mají přibývat na váze. Takže když kojení nejde, jde něco jiného. To se stává, vždy se to stávalo. Máma, která nekojí, není o nic menší mámou. Naopak. Má to těžší a má být mámou ještě víc. O co méně mléka, o to víc úsměvu, něhy, lásky. A přijetí toho, že to prostě jinak nejde. Hlavně, ať dítěti chutná.
Hlad je extrémní stres a dokáže nastavit docela trvale obranné mechanismy organismu. Nemusí být dítě na hranici fyzického marasmu, ale je prokázané, že trápení hladem stimuluje marasmus duševní, duchovní a etický. Přesto je však nezbytně důležité, aby podmínky, ve kterých dítě jí, byly ve všech směrech bezpečné, láskyplné. Pocit fyziologického nasycení se tak propojuje se sociálními kompetencemi, s důvěrou k bližním, s prosociálním nastavením.
Jídlo ve stresu má však podobu boje. Nasycení pak dítěti přijde jako vítězství po boji, ne jako součást láskyplného vztahu. Od malička se tak jídlo může stát konfliktní doménou, kde se uplatňují agresivní a manipulativní strategie.
Aktivují se více archaické mozkové struktury, amygdala velí tasit drápy a rvát se o maso, dokud nějaké je. Nebo to naopak vzdává, v režimu “frozen”, který dítě začne zažívat, když u jídla opakovaně necítí to blaho, ale stres a bezmoc, mu říká vnitřní hlas:
“Zalez do křoví a zdechni, protože nejsi žádané, přijaté, milované”.
A proto má být jídlo jedním z projevů lásky. Máme umět vynaložit na zajištění pohody u jídla, na projevy láskyplnosti, bezpečí a klidu, nejméně tolik energie, kolik věnujeme nutriční rovině.
Proto se nikdy neptám klientů, kteří ke mně přicházejí s různými poruchami příjmů potravy: “Co jíte?”, ale “Jak jíte?”.
A jsem přesvědčen, že mnohdy platí “Řekni mi, s kým jak jíš, a já ti řeknu, co ti je!”
