I když jsem velmi zjednodušeně přirovnal amygdalu k převodovce, i když ve spojení s ní mluvím o tzv. algoritmech, programování, ve skutečnosti to přijměte spíše jako instrument narativní práce s tématem, jako funkčně užité metafory. Je poctivé uvést, že nejspíše ještě nejsme schopni zcela zmapovat to, co všechno, kdy a jak nastavuje a ovlivňuje systémy naší obrany. Přijmeme-li však ten narativní přístup, ve kterém přiznávám jistý redukcionismus, můžeme si nabídnout alespoň představu (příběh), jak se to nastavení amygdaly stalo.
Geny.
Bezpochyb se na tom, jak komu amygdala pracuje, projevuje genetika. Tu však rád přenechám biotechnologům, s geny v poradně nic nenadělám.
Jako rodinný psycholog sice též ctím dědičnost, ale tu, která se předává ani ne tak geny, jako spíš jednáním, komunikací, tradicí, resiliencí té které rodiny, nebo spíše rodu.
Transgenerační přenos je významným faktorem nastavení obranných reakcí, to, čím vším si rod ve svém minulém příběhu prošel má tendenci ovlivnit “styl” příběhu budoucího.
Maminka a těhotenství.
Propojení matky s dítětem v průběhu těhotenství je silné a komplexní, dnes víme, že obousměrné (nejen, že matka ovlivňuje plod, ale že plod, nenarozené dítě ovlivňuje přes neurotransmitery matku).
Placenta dokáže odfiltrovat leccos, ale třeba kortizol, tzv. stres úzkosti, nikoliv. Je-li maminka vystavena situacím, kdy v rámci obranné reakce produkuje zvýšené hladiny kortizolu, prožívá tutéž situaci, totéž hormonální zaplavení nenarozené dítě. Zárodečná tkáň a vyvíjející se orgány dítěte jsou pak vystaveny stimulaci těmito transmitery. V případě vývoje amygdaly to pak má pravděpodobný vliv na její nastavení.
S tímhle tématem však doporučuji pracovat velmi, velmi citlivě, protože např. při terapii problematického vztahu dítěte a matky rozhodně nepomůže, když si matka bude vyčítat (nebo jí to bude vyčítat to dítě), že byla v těhotenství vystresovaná a tím dítěti ublížila. Pakliže je vhodné toto téma mít při práci s klienty na paměti, pak jen opět jako součást objasňujícího narativu, kdy má kognice přinést úlevu a smíření (ve smyslu “Aha! Už tomu rozumím. Pokud na tom maminka byla takhle, pak chápu a přijímám, že je to, jak to je!”).
Většinou však nevnímám za přínosné dávat tomuto tématu v rámci běžné praxe větší prostor. Jednak s minulostí nic moc nenaděláme, za druhé tu je riziko alibismu “Když se mi to tak tehdy stalo, co s tím nadělám!”
V rámci hackingu se naopak osvědčuje posílení důrazu na tzv. neuroplasticitu mozku, na úžasnou schopnost mozku proměňovat se a uzdravovat se.
Porod.
Nepovažuji za vhodné porod sám o sobě automaticky definovat jako osudovou traumatickou událost (některé ale takové jsou), rozhodně však doporučuji respektovat to, že situace porodu je pro dítě velmi významná, velmi intenzivní a jedinečná, má tedy kompetenci k mnohým “nastavením”.
Z praktického pohledu jsme na tom však stejně, jak u předešlého odstavce.
Člověk se nemůže narodit dvakrát (pokud tedy neakceptujeme některé pohledy Stanislava Grofa a jeho holotropních seancí), natož u mě v poradně. Zafixovat se na tomto tématu může přinést riziko terapeutického ustrnutí a dokonce posílení obranného bloku.
Použijeme-li však toto téma v konceptu edukačního narativu, můžeme příběhem o porodu klientovi nabídnout pochopení některých základních potřeb či obranných tendencí (třeba vyprávěním příběhu o Třech porodních šocích
– šok z prostoru,
– šok ze změny tepla a
– šok ze žízně,
které souvisí s potřebami bezpečí, objetí a sycení, s čím pak můžeme pracovat třeba v rámci konceptu Pesso Boyden, nebo v rámci tzv. Matějčkovských potřeb.)
Jak se amygdala programuje?
Máme-li amygdalu v základním nastavení (geneticky, těhotenstvím a porodem), pak přichází na řadu její prvotní programování, učení se bazálním strategiím a nastavování její citlivosti.
Attachment.
Ten je široce vnímán jako dominantní faktor programování citlivosti obranných stresových reakcí. Dovolí-li nám i sobě klient nahlédnout na míru a typ svého attachmentu, otevírá se velká šance pro efektivní přeprogramování, pro hacking. Má-li např. klient obranné strategie vybudované na základě dvojnovazebního attachmentu, nabízí se možnost uchlácholit jeho amygdalu jednoznačnou, pevnou a souběžně laskavou, akceptující komunikací. Je-li jeho obrana citlivá na odmítající, vyhýbavý attachment, je tu prostor pro otevřenou komunikaci, pro podporu sebeakceptace klienta.
Díky již zmíněné neuroplasticitě není vhodné nabízet attachment jako něco osudového, neměnného, ale jako předmět proměny, transformace.
Tento přístup se osvědčuje například u terapií závislostí, kdy se ukazuje, že bez terapie a sanace attachmentu není primární, na závislost orientovaná terapie, plně efektivní. Mimoto se ukazuje, že lidé s diagnostikovanou závislosti mají tradičně duální diagnózu a to poruchu vztahové závislosti, tedy de facto poruchu attachmentu.
Pro hacking amygdaly je tedy práce s transformací attachmentu významným nástrojem.
Vývojové fáze
Budování attachmentu však probíhá v časovém rámci. Lidský život není lineární kontinuum, prožíváme vývojové fáze, které jsou časově ohraničené, které jsou naplněné vývojovými úkoly, a podobně jak u počítačové hry, jen po jejich splnění jdeme do dalšího levelu. Nebo spíše kvantově skáčeme.
Metaforu Erika Eriksona “Osm věků člověka” považuji za nedocenitelnou! V práci s klienty ji používám propojeně s přístupem tzv. Časové osy, což nejen mně, ale zejména klientům rychle nabídne náhled na etiopatogenezi a smysluplnost jejich potíží. Při práci s dětmi nebo při podpoře rodičů vnímám jako nezbytné ctít Eriksonovské vývojové fáze a v komunikaci s dětmi respektovat vývojové úkoly, které mají zvládnout.
S velkým důrazem pak doporučuji motivovat zejména rodiče, ale třeba i učitele, aby nepředbíhali, aby netlačili děti do fází, na které ještě nejsou připravené, protože nemají uceleně, “gestalt” uzavřené předešlé fáze a úkoly. Pro etický hacking amygdaly je nezbytné respektování vývojového času, ve kterém se dítě nachází.
S tím souvisí i respektování vývoje sociálního pole v kontextu Eriksonovského přístupu.
Pokud dítěti otevíráme svět, zejména jeho sociální rovinu, rychleji, než nakolik vyžaduje jeho aktuální vývojová fáze, riskujeme, že bude zahlcené, že přijme více obsahu, než dokáže pro sebe bezpečně zpracovat. Což může být vyhodnoceno jako ohrožení a spustit obranné mechanismy, např. neklid až agresivitu. Nebo potlačování, redukování, touhu po konzumní plytkosti a obavu z hloubky a složitosti.
Mám třeba za to, že pro dítě okolo 7 let by mělo být významnější vědět, jak se má jeho babička, zda něco nepotřebuje, než zažívat úzkosti z toho, kolik tisíc dětí zemře v Somálsku hlady.
Je určitě Bohu libé, když dítě přispěje na kozu do Senegalu, ale vnímám jako zdravější, když pomůže své babičce s nákupem.
Jeho babička, nebo jiná osoba z blízkého okruhu, je totiž přirozenou součástí kontextu vývojové fáze dítěte v 7 letech, africké děti nikoliv. K babičce může cítit autentický a též i opětovaný vztah, k dětem v Africe to bezpochyb půjde hůř.
Pokud dítě zažije radost z dobročinnosti směrem k osobě blízké, je šance, že se na ten altruismus naladí autochtonně, zevnitř sebe, a to ještě příjemně. Nebude mít potřebu činit dobré skutky na základě nepříjemného pocitu pod vlivem emočního nátlaku z fotografií vyhladovělých dětí.
Dobrý pocit z dobrého skutku “ze sebe” zvyšuje šanci, že i v budoucnu, ve zralé dospělosti, bude takto nastavený člověk mít autonomní prosociální orientaci, bude pomáhat, protože chce, ne protože by měl (a tím se vracím k nastavení “Miluj bližního svého! není příkaz”).
A já jsem plně přesvědčený, že hladovějícím dětem v Africe (a komukoliv kdekoliv) může rozhodně více pomoci podpora zralých, dospělých lidí, než dary od smutkem rozechvělých dětí (a jsem opět u nastavení “Dětem svět nepatří!”).
Potřeby
S jistou dávkou obecnosti lze říct, že stresová, obranná reakce je typická pro situace frustrace, tedy nenaplněné potřeby, respektive pro situace ohrožení podmínek pro nasycení potřeby.
Míra nenaplněnosti základních životních nebo vývojových potřeb má vliv na programování obranných reakcí, na citlivost amygdaly.
Správná identifikace, která nenasycená potřeba je zdrojem problémového jednání klientů, zejména pak u dětí, je podle mé zkušenosti klíčová.
Ta zdrojová potřeba však bývá často překrytá, bývá zaměňována za nějakou výraznou situační proměnnou nebo instrumentální jednání.
Například se můžeme setkat s tvrzením, že agresivní dítě má “potřeby bít druhé děti”, že má “potřebu ubližovat”, protože pro “nás” to bití a ubližování je nepříjemné, nežádoucí jednání, které cítíme za nutné potlačit. Často taky násilně.
Jenže výzkumy ukazují, že vysoké procento násilníků jsou sami viktimizované osoby, že jsou to lidé, kterým byla kdysi významně narušena bazální potřeba bezpečí a jistoty. A tato zranění zformovala kontext jejich světa jako světa, kdy jedinou zárukou bezpečí je udeřit první (doporučuji k přečtení sci-fi trilogii Vzpomínka na Zemi od Liou Cch‘-sin, zejména druhý díl Temný les).
Zdrojovou potřebou těchto agresorů není potřeba někomu ubližovat, ale potřeba zajistit si bezpečí.
Pokud tuto zdrojovou potřebu neidentifikujeme, jdeme sami proti ní, a i když jsme přesvědčení, že dítěti pomáháme, že jej chráníme, jsme přitom násilní a jeho scénář potvrzujeme.
Mít všechny potřeby zcela naplněné je nenaplnitelný ideál. Mimoto, historie lidstva je historii zpracování frustrací.
Každý z nás se rodí jako “děravý”, všechny naše základní potřeby buď nemáme naplněné, nebo je máme ohrožené. Rodíme se bez kyslíku, hladoví, neschopni se sami najíst, zahřát se, utéct, bránit se. Ten hlad, ty “díry” jsou generátory lidského drivu, touhy po životě, po úspěšném životě toho, kdo všechny ty frustrace zvládá.
Mimochodem, lidstvo nepřežilo tím, že umělo bojovat proti zimě, proti hladu, proti nemocem. Lidstvo přežilo tím, že se naučilo zvládnout to, že je zima, vyřešit to, že je hlad. A že se lidé učili, jak být zdraví (a jsme opět u nastavení “Pravda a Láska nevítězí, aneb nebojuj PROTI, ale buď PRO”).
Za základní dovednost hackingu amygdaly považuji stejnou měrou to, že umíme své zdrojové potřeby identifikovat, a to, že o nich umíme otevřeně komunikovat.
Jen mne mrzí, že tyto dovednosti musím nabízet jako hackování, tedy jako narušování zaběhlých algoritmů.
Mrzí mne, že v kontextu “normální” výchovy v našem kulturním rámci není běžné motivovat děti k aktivnímu, vědomému identifikování reálných zdrojových potřeb, a že není běžné o těchto potřebách otevřeně komunikovat.
V posledních letech zažíváme boom pojmů jako “mindfulnes” a “vědomé”, trh je zaplaven kurzy typu “vědomá žena”, “vědomý muž”, “vědomý porod” opad. Vypadá to skvěle, leč je to smutné. Že je třeba kurzů a výcviků, které vedou nějací cizí lidé, na to, abychom uměli, co je pro člověka přirozené a co nám hlavně měli předat nejbližší.
Pokud bych mohl doporučit, co funguje v mé praxi, pak je to využití Pesso Boyden přístupu k základním potřebám, protože je to jednoduché, praktické a akceptovatelné širokým spektrem klientů. Za přínosné pro identifikaci aktivních potřeb považuji využití prvků focusingu, případně techniky zakotvení, například hříčku “Mám všech pět pohromadě?”, která zakotvuje, zvědomuje smyslové prožívání a následně pak zkvalitňuje prožívání sebe, včetně přijetí diskomfortu nenaplněných potřeb.
——
Seriál:
1. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-1-prolog
2. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-2-hacking-amygdala
3. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-3-jak-se-amygdala-nastavuje
4. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-4-obrana-vs-resilience
5. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-5-hacking-amygdaly-v-kostce
Článek vydán ve sborníku mezinárodní konference Križovatky XII. Bratislava 2023 (Vydáno 2024)
