Hacking amygdaly #2 | Hacking & Amygdala

Klíčové pojmy hackingu

Teď bych se rád dostal k tomu, co bychom očekávali spíš na začátku – ujasnění bazálních pojmů. Považoval jsem však za důležité nejprve provést to základní hodnotové nastavení, tedy definovat rámec, kontext, ve kterém doporučuji hacking amygdaly nabízet. Protože, jak rozvedu dál v textu, amygdala je nejvíc v “pohodě”, když prožíváme lásku či alespoň laskavost, když nebojujeme a když jsme zralé stabilní dospělé osobnosti.

Pár slov o hackingu

Hacking je v kontextu aktuálního dění spojen spíše s negativním, agresivním narativem. Nonstop a online prožíváme hybridní válku, jsme spolu se svými dětmi jejími aktéry v rámci zapletenosti do sociálních sítí, hackeři ovlivňují tak velké věci, jako jsou politické volby, stejně tak věci zdánlivě bagatelní, jako to, co si chceme koupit na Ježíška a kde si to koupíme. Děti jsou motivované být aktivními hackery, aby pomocí cheatů a modů zlepšovaly své šance v počítačových hrách, studenti jsou motivovaní k (zne)užívání umělé inteligence k ulehčení studijních povinností. O hackerech se točí filmy a seriály, jsou součástí komiksové kultury a jsou adorování na stranách Dobra a Zla (které ovšem oni sami definují a proměňují). Z hackingu může jít až strach.

Jenže když už jsme jednou v síti, je lepší v ní být pavouk, než moucha! Když už tu hacking je, využijme jej!

Pojem hacking v kontextu programování začali používat na Massachusettském technologickém institutu v šedesátých letech 20. století. Původní význam však byl zcela odlišný oproti dnešnímu narativu a znamenal upravit či vylepšit, popřípadě opravit. Měl tedy pozitivní konotaci. Etický hacking využívá narušení zaběhlých algoritmů k vytvoření situace stresu, která vede ke kreativnímu řešení. V tomto kontextu si tento pojem dovolím nabídnout i pro účely pomáhající a podporující praxe.

Pár slov o amygdale

Objektem nabízeného hackingu je amygdala, tedy nikoliv sama o sobě, jako morfologická součást mozkové struktury, ale algoritmy, které amygdala řídí nebo stimuluje. Tyto algoritmy se týkají formy a intenzity stresové odezvy.

Velmi zjednodušeně, avšak trefně, můžeme nabídnout metaforu, že amygdala je podobná převodovce v autě (v hodně starém autě, amygdala je součástí evolučně starých mozkových struktur, tzv. archeokortexu, řídila už stres dinosaurů). V rámci nabídnuté metafory si představme, že tato převodovka má velmi jednoduchý převodový systém, tzv. 3F – Fight, Flight a Frozen, ve volném překladu 3U – Útoč, Uteč a Umři (jako), tedy “dělej mrtvolu”, respektive Ustrň/Zmrzni.
Je-li obranný algoritmus aktivován, jedná se o velmi rychlou reakci s malou variabilitou, protože amygdala si svůj bazální algoritmus programuje ve velmi raných fázích života, kdy je dominantní tělesně zakotvený prožitek, ne kognitivní konstrukt.

Amygdala je jak věrný samuraj. Pokud se cítíme ohrožení, dělá vše, co umí, pro naši ochranu, a to, stejně jako ten samuraj, docela bezohledně a i za cenu sebeobětování. Cílem hackingu amygdaly je motivovat toho ozbrojeného samuraje, s plným respektem k jeho bojovým dovednostem, ať si v klidu vychutnává čaj.

Pár slov o tom, co amygdalu aktivuje do obranné reakce

Funkčně je propojena se smyslovými centry, intenzivně reaguje na čichové podněty. Když v češtině užíváme formulaci „cítím strach“, není to metafora. Zdá se, že přes veškerý důraz na jedinečnost lidské kognice jsme stále více zvířata, než si myslíme. Tyranosaurus měl pramálo šedé kůry mozkové, měl však bez pochyby čich. A tu amygdalu. Když se ocitneme v tramvaji, plné zpocených lidí, v jejichž potu se vyplavují metabolity stresu z práce, z dětí, z nechuti do života, cítíme to. Cítíme tu negativní „člověčinu“ a amygdala na to reaguje.

Pachové podněty z okolí nevypneme, v rámci hackingu ale můžeme přepnout ohnisko pozornosti jinam, k bezpečným zdrojům, nebo použít kouzlo narativního přerámcování, třeba „cítím lidský pach, mám v pořádku čich!“.

Bez čichu člověk ztrácí významný receptor identifikující ohrožení, hrozí mu pak na jednu stranu podhodnocení rizika, na druhou stranu naopak stresové přetížení, protože absenci čichu amygdala nahradí paranoidním nastavením „všude něco číhá“. Některé výzkumy, mapující dopady covidu, k tomu nabízejí zajímavé, bohužel nepříjemné, konsekvence.
Dalším významným senzorickým aktivátorem amygdaly je chuť. A naopak, obranné reakce amygdaly chuť ovlivňují. V tomto kontextu dnes hovoříme o ose mikrobiom-střevo-mozek/amygdala, moderní výzkumy naznačují významný vliv mikrobiotem produkovaných transmiterů (například serototin) jak na mozková centra zodpovídající za obranu (hypothalamus, hypofíza, amygdala), tak na centrum odměny/slasti (nucleus accumbens), které naopak obranné reakce může tlumit. Zdá se, že mikrobiom je významným “moderátorem” zvládání stresové situace.

Ostatně, běžně říkáme: “Mám chuť ho praštit!” nebo “Nemám do ničeho chuť!” nebo “Chce se mi z toho zvracet!”. Korelace mezi stresovou zátěží, resp. užíváním nezdravých strategií zvládání stresu, a mezi poruchami příjmu potravy či obezitou jsou zjevné. Nejspíš není náhoda, že mezi nejprodávanější knihy patří v Čechách kuchařky a žebříčky sledovanosti vedou pořady o vaření a pečení.

Také proto je součástí triků hackingu amygdaly významné zaměření jak na reálnou pohodu v břiše (“mít v břiše jak v nebíčku” – ptát se klientů na to, co rádi jedí, pijí, mlsají, mi přijde důležité), tak na narativní práci s tématem “chuti”, hledání nabídky něčeho, na co by klient měl metaforicky chuť a co by přitom bylo zdravé a etické.

Tahle kreativní práce s narativem může fungovat zejména proto, že je amygdala mimo propojení se smyslovým systémem a s mikrobiotou, funkčně propojená také s asociačními centry. Obranné reakce amygdaly tak nemusí spustit jen reálně, fyzikálně existující entity, jako výše zmíněný pach, nebo biologicko-chemická dysbalance ve střevech, ale “samuraje” může aktivovat i nehmotná asociace. Třeba vzpomínka, nebo i neurčitý dojem.
Pro odbornou praxi i běžný život považuji za velmi důležité respektovat, že fyzicky/fyziologicky existující realitu, jev či jednání, které má potenciál na fyzicky existující realitu dopadat, měnit ji, může spustit něco, co není hmatatelné, fyzické v běžném smyslu slova.

Třeba takový strach. Když jej člověk má, je to fyzická/fyziologická realita, dá se vidět, změřit, má často velmi hmatatelné, velmi reálné dopady ve fyzickém či sociálním světě. Přesto ten strach může vyvolat něco, co (jakoby) neexistuje.

Viděl jsem výsledky komunálních voleb v jedné malé dědině u Olomouce, kde výrazně vyhrála strana s primárně protiimigračním programem. Přitom v té rozpadající, neatraktivní dědině reálně žádný imigrant nebyl a nějakého Araba tam viděli naposled snad v televizním opakování Angeliky nebo na nedalekém golfovém hřišti. Reálné ohrožení občanů té obce muslimskou migrační vlnou je výrazně marginální (kdo by do té rozpadlé dědiny chtěl). Přesto strach z ní přinesl zcela reálné dopady na realitu.

Když zavřete do místnosti s pánem, který má strach z jedovatých hadů, dvě prokazatelně zcela bezpečné užovky, ten dotyčný bude mít nejspíš i tak aspoň trochu strach. Nebo jej rovnou klepne. Volat na něj přes dveře, že se nemusí bát, že užovky nemají jed, bude nejspíše neúčinné, ač to bude pravdivé.

Strach a z něj vyplývající obranná reakce je vždy reálná, fyzická/fyziologická, s potenciálem dopadů na objektivně existující realitu, bez ohledu na to, co jej spouští. Bagatelizování či dokonce dehonestace lidí, kteří se bojí něčeho, co vnímáme jako neexistující nebo marginální, považuji za velkou, nebezpečnou chybu. Stejně tak považuji za chybu až za zločin nadbytečné vyvolávání strachu nebo dokonce účelové strašení. Nemusíme se v tomto kontextu dívat jen na populistické extremisty, stačí si vybavit dominantní komunikační a mediální strategii vlády za covidu. Se strategií strašení se stále potkáváme v oblasti prevence sociálně patologických jevů, ve školství i rodinných výchovných přístupech. Tato snad i dobře míněná strategie má však více rizik, než přínosů.

Jedním z těch rizik je efekt “Pomoc, já se topím!”. Když si bude dítě tropit žerty z ostatních tím, že si bude hrát na tonoucího, až se bude reálně topit, pomoc už nepřijde. Budeme-li amygdalu opakovaně nabuzovat k obraně, reálné ohrožení se však nedostaví, bude se její obranný potenciál nejprve přetěžovat, pak vysilovat, nakonec otupovat.

Pokusil jsem se popsat některá rizika, která vyplývají z propojení amygdaly s asociačními centry mozku, a která se promítají do poradenské praxe. Bylo by tedy fér poukázat jeho na hojivý potenciál.
V běžné poradenské či terapeutické praxi máme velmi omezenou možnost měnit okolní realitu, zdroje, které klientovi aktivují obrannou reakci na té smyslové a fyziologické rovině. Nemůžeme změnit ani jeho sociální okolí. Můžeme ale měnit příběh!

Narativní přístup, kreativní práce s příběhem, s kontextem, s rámcem, může mít až kouzelný efekt právě díky tomu propojení stresové osy s asociačními centry, které mají zase propojení s nucleus accumbens, tedy s centrem slasti.

I proto po tisíciletí fungují pohádky, ve kterých příběhem provázíme hrdiny ze situací velmi prekérních (amygdala aktivována na obranu) přes situace kreativní (aktivována resilientní strategie) do šťastného konce (aktivováno nucleus accumbens).

A právě díky asociaci, fantazii, si tutéž cestu projde posluchač, a aniž by riskoval život, aniž by reálně bojoval s draky, jako by se stalo. Jeho mozek to prostě jako realitu akceptuje. 

Například použitím techniky pozitivní transkripce traumatické zkušenosti pomáháme klientovi vytvořit si smyšlenou, fiktivní, svým způsobem lživou, verzi části svého života. V té fiktivní verzi se mu trauma neudálo. A přestože víme, ano, i ten klient to ví, co se reálně stalo a co je ta pohádka, výzkumy ukazují, že mu to skutečně pomáhá. A dokonce to můžeme změřit (stres se dá docela dobře změřit díky moderním zobrazovacím a laboratorním metodám)!

——

Seriál:
1. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-1-prolog
2. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-2-hacking-amygdala
3. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-3-jak-se-amygdala-nastavuje
4. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-4-obrana-vs-resilience
5. díl https://petrhroch.cz/hacking-amygdaly-5-hacking-amygdaly-v-kostce
Článek vydán ve sborníku mezinárodní konference Križovatky XII. Bratislava 2023 (Vydáno 2024)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *