“Tak šikana! Kdes to viděl!”
“U vás! Na každý vaší hodině tělocviku”
Tak už jen pro tuhle větu, kterou jsem já sám ve svých dvanácti nedokázal říct sadistickýmu tělocvikáři, tenhle film žeru.
Ten film je plnej takovejch chutnejch soust. Jsou v něm ale taky i sousta na polknutí kapku těžší, některý pálivější, některý hořký. A některý se zaseknou, dusí a musí jít ven.
Protože život dvanáctiletýho kluka je občas k blití. Zejména, když vypadáte jako Ben. Když se vám posmívaj a nadávaj do hrochů.
Mně do hrochů nadávat nemuseli. Já se tak jmenoval. Před vstupem do dospívání jsem neměl ke korpulentnosti Bena až tak daleko. A s tím spojenou šikanu jsem si taky dost užil. Zvlíádl jsem ji tak nějak podobně jak Ben. Nasral jsem se!
A uvědomil si, že v mé váze, v tom mém velkém těle, je vlastně taky velká síla.
Někde jsem četl kritiku tohoto filmu, že propaguje násilné řešení šikany. Blbost! Ten film nepropaguje násilí! Propaguje život, jaký je. A vztek a agrese do něho prostě patří. Dětství, zejména pak dospívání, nás na to mají připravit.
Na nás samotné se máme připravit.
Abychom se znali. Abychom přijali, že jsme, jací jsme. Třebas tlustí (a dá se s tím žít i bojovat), třebas vzteklí (a dá se s tím žít a bojovat) a přitom třebas i láskyplní (i s tím se dá žít, ale nebojovat!).
Animák Život k sežrání je jak prostřený stůl. Myslím, že kdo má chuť do života, ten si v něm najde svoje.
Já si ho vychutnal nejen jako rodinný psycholog, nejen jako bývalý šikanovaný tlouštík. Ale i jako táta, neb vedle mě seděl 11 letý syn, který je docela po mě, tedy nemá podváhu. A on si ten film užíval skvěle! A jak mu potom chutnalo!
Užival jsem si ten film i jako divák, co rád filmy s invencí. Trhlý (občas píší “bizarní”) vizuál postav mile kontrastoval s až lyrickým ztvárněním scény, byla to tvarová a barevná feérie, která k ději sedla ja prdel na hrnec.
Rap tedy nemiluju, ale tyhle rýmovánky na téma jídla a vaření, ty mě teda bavily. Stejně jako soundtrack.
Děkuji týmu okolo talentované Kristiny Dufkové, že takovou laskominu upekli!
