Tak se prý nějakému panu Jiřímu P. s jeho partnerem narodila dcera.
A on některý z těch mužů má dělohu? A mohl bych ji vidět?
V té skutečné realitě je to ale tak:
Nějaká žena, nezpochybnitelná matka, skutečný, komplexní, celostný (nejen biologický) rodič, porodila dítě.
Ne, ani jí se nenarodila dcera.
Dítě není majetek ani dobytek, dítě se nerodí někomu.
Dítě se narodí samo sobě, resp. matka dítě porodí jemu samému.
Dá mu život, se říkalo. Ne že dítě se dá rodiči k dispozici.
Rodič nemá (nevlastní) dítě, rodič JE rodičem, To je stav bytí, ne stav vlastnictví.
Když čtu formulaci: “Panu JP se narodila dcera.”, tak tam prostě na mně huláká to vlastnictví.
To, že se ta holčička “narodila mu”, někomu na zakázku.
Což de facto tak i u pronajatých děloh je.
Že si někdo prostě pořídí dítě, když se mu zachce.
Že narození lidské bytosti je tu zjevně pro ukojení potřeby jiné bytosti.
(Na férovku, tohle je běžné dnes i u přirozeného rodičovství, které si lze odkládat, plánovat, asi jako nákup auta.)
Komu tedy patří život té holčičky? Panu Jiřímu a jeho partnerovi?
Když si zařídili její narození, které mi připomíná proces, kterým si lidi objednávají z chovné stanice štěně.
Dobří chovatelé ale nechají to štěňátko u jeho maminky nějakou dobu, aby si aspoň na čas prožilo to pouto.
Jsem přesvědčen, že je možné, aby pan Jiří, a kéž by i jeho partner, dokázal k té své “dceři” navázat láskyplný vztah, snad i zdravý attachment.
Jsem přesvědčen, že je možné, a té holčičce to ze srdce přeju, aby v nich měla láskyplné a oddané rodičovské figury.
Nikdy, nikdy, nikdy však neustoupím jako psycholog z postoje, že nikdy nebudou moci dítěti zdravě nahradit celostní pouto s vlastní matkou.
Neexistuje žádné právo “mít” dítě!
Co ale existuje, je právo dítěte (dokonce legislativně zakotvené) na vztah a péči OBOU rodičů, matky i otce.
A toto právo, které vyvěrá ze skutečných, základních a nezastupitelných vývojových a životních potřeb dítěte, je surogátním rodičovstvím znásilňováno.
vaše argumenty mě nepřesvědčují. za prvé po jazykové stránce je použitý obrat pro češtinu typický. můžeme se snažit změnit jazyk (nebo myšlení za ním), ale těžko někomu vytýkat jeho použití.
za druhé popisujete tento vlastnický, transakční přístup jako něco nového. co vím o historii, je to spíše pokračování starého. když děti fungovaly jako zajištění rodičů na stáří, pomocná síla v hospodářství a v domácnosti. dnes snad aspoň lidé přivádějí děti na svět vědomě, na základě svého rozhodnutí, pro společnou radost.
nejsem ve sporu s tím, že ideální je péče o dítě jeho vlastní milující matkou. to ale také není nikde zaručeno, a umožňujeme tolik neideálních scénářů, že pro mě není očividné, že by náhradní rodičovství situaci zhoršilo.
každopádně je dobré o něm diskutovat a zaujmout nějaký oficiální postoj, protože jeho existence v šedé zóně jistě ničemu neprospívá
Já si myslím, že tohle by se dít nemělo. Nedovedu si představit, jak se ta holčička bude smiřovat s pocitem, že ta paní, která ji 9 měsíců nosila pod srdcem a porodila ji, o ni nemá vůbec žádný zájem. Nosila, porodila, odložila…. Protože si ji 2 jiné osoby objednali… Na tom přeci není vůbec nic v pořádku, ani nic hezkého, láskyplného. Nic, co by tomu dítěti dalo pocit, že je milováno.