Ticho! Ticho prosím!
Křičí má duše, když mi ji bombardují palcové titulky. Když včas neuhnu a zahlédnu komentáře pod články o děsivých tragédiích.
Třeba: “Matka uškrtila tříletého syna a pak se zabila!” a pod tím “Zrůda!” atd…
Ticho!
Pokud neumíte vyřknout slova, co tu hrůzu změní.
Komu a čemu pomůžou všechny ty afektované titulky. Té mamince* se synkem? Pozůstalým?
V čem to zlepší život jakémukoliv čtenáři, posluchači, divákovi?
Právo? Právo na informace?
Mě prd zajímají práva.
Potřeby, lidské, základní životní potřeby, ty mě zajímají.
A jak ta mediální řvava, to publikování detailů, to ukájení se nezměrnou a hlavně nezvratnou tragédií, jak to komukoliv pomůže naplnit jeho skutečnou životní potřebu. Tedy je-li člověk…
*A ano, napsal jsem “maminka”. Protože jsem se rozhodl pro tenhle pohled a postoj. Ta paní synka bezpochyb odnosila, porodila a nejspíš ji tak vnímal. Její syn. Jako maminku. Bezpochyb s ní aspoň někdy byl šťastný.
Věřím tomu. Chci.
3 roky jejího mateřství a 3 roky jeho života.
Tedy celý jeho život…
Nechci si je v sobě nechat přemazat pár posledními minutami jejich smrti.
Takže pokud to neumíte změnit, buďte ticho.
A nesuďte.
Nikdy nevíte…
(Původně napsáno jako reakce na reálný příběh, co se udál před rokem. Ale platí to furt.)
“Noli nocere verbo, qui potes prodesse silentio.”
(“Neubližuj slovem, když můžeš pomoci mlčením.”)
