PROLOG
Svět kolem je zaplaven informacemi o všemožných počtech čehokoliv, jakoby čísla měla magickou moc.
No však mají.
Čím víc čísel, tím víc moci.
Čísla vypadají objektivně, matematika je zákon vesmíru.
Čísla jsou důvěryhodná.
Co na tom, že to k ničemu moc není. Věřím v to, že naším současným úkolem je naše nelehkou realitu přežít, ne spočítat.
Čísla jsou však bezesporu magická. Já se však spoléhám na jinou magii, než na pythagorejskou.
Já věřím ve slova! (viz Jan1, 1-4)
Věřím v to, že mají svou původní podstatu, smysl, logos, pragmu či dharmu.
A věřím (spolu s Dr. Faustem), že v sobě mají jádro činů…
O STĚŽOVÁNÍ
Jo, krom čísel je současný svět zaplaven tsunami stížností.
Nedospělé štěně se kouše do ocasu: Jedni si stěžují na chyby druhých a ti si obratem stěžují na to, že si na ně ti první stěžují. A hned použijí klasickou fintu demagogů, na kterou v češtině stačí jen záměna jednoho písmene. Jde to snadno, ostatně, v té roušce se ta výslovnost stejně stírá.
Stěžující jsou označeni za „Ztěžující!“
„My se tak snažíme a ti, co si stěžují, nám to tak ztěžují.
A to tedy ne! To se nemá, na to máme dokonce paragrafy! A tresty!“
Ti, kterým si dnes lidé stěžují, jednají jako by byli Mojžiš na poušti, který odolává reptání malověrných a nejraděj by snad na ty stěžovatele seslali hněv Hospodina.
Jenže stěžování není reptání!
CO JE STĚŽOVÁNÍ?
Za stěžování se dnes obecně považuje „podání stížnosti“, což je tak trochu argumentace kruhem. Obchází příčinu a nabízí jako definici následek.
Wikislovník stěžování mnohem lépe nabízí jako „svěřovat se s nespokojeností“.
Mezi oběma konotacemi je propastný rozdíl!
Je rozdíl mezi tím, když někdo podává stížnost, tzn. realizuje víceméně formalizovaný proces v rámci nějaké systémové hierarchie, nebo když se někdo někomu svěřuje (takže v něj má důvěru) s tím, co jej tíží.
Kdo tohle necítí, je chudák (ve smyslu toho, že je o něco důležitého ochuzen).
STĚŽOVÁNÍ, co nám to slovo samo o sobě říká?
Je to slovo s předponou „s-“ odvozené od kořenového slova „tíha“ či „těžkost“.
Ten kořen zdá se být významově docela jasný:
Něco někoho tíží, přidává mu váhu, tlačí to na něj. Je v těžké situaci, snad i přetížený. Váha jej stahuje k zemi, omezuje, zpomaluje. Snad i dusí. Je-li něco v češtině těžké, je to i vážné (tíha=váha).
Ten člověk si fakt nedělá prdel…
A předpona „s-“ spojuje. „S-“ má sociální, afinitní funkci. Vytváří vztah, propojení, relaci. Odstraňuje individuální hranici a vytváří vztahovost, sdílený prostor, proces či jinou entitu.
„S-“ sice syčí jako had, sex i smilstvo též začíná na to serpentovo S, ale i tyhle aktivity jsou přeci (tedy měly by být) sdílené.
A tím, že „s-“ propojuje, vytvářní sdílenou relaci, tím také zavazuje.
Relace, vztah, má vždy povahu závazku. Vyžaduje totiž akceptaci i aktivitu obou (nejméně) účastníků té vztahovosti. Uhne-li jeden, sdílení přeruší.
Stěžování, s-těžování, mělo tedy nejspíš tyto původní významy:
a) Sdílet tu vlastní tíhu: Někdo byl v těžké, vážné situaci, potřeboval váhu rozložit, „podělit se“ s ní tím, že do té těžké situaci přizval „stěžováním“ někoho, kdo dle něj měl dost síly to s ním unést.
b) Sdílet informace o problematické situaci, zvěstovat těžkosti: Někdo v tíživé situaci se s touto situací „svěřil“ někomu s očekáváním, že toto sdílení informací povede k zmírnění tíže. V logickém kontextu se pak mohl svěřit jen tomu, komu věřil, v něhož měl důvěru. A snad i měl důvěru, víru v to, že ten, komu si „stěžuje“, má moc pomoci mu od tíhy.
STĚŽOVÁNÍ JE VĚCÍ DŮVĚRY, NE ZLOBY!
Kdo si stěžuje? V tom výše uvedeném smyslu slova!
Ten, komu je těžko. Není mu dobře, cítí tíhu, je to vážné, fakt to není prdel!
Každý z nás v takové situaci někdy byl a dnes, po nedávném soumraku svobod v ohrožení koroavirem a aktuálním „válečném“ režimu, v ní jsme vlastně všichni. Takže byste měli vědět, že to není lehký. Jen tak se někomu svěřit s tím, co vás tíží. A že to nemůžete sdělit jen tak někomu…
Komu si stěžujeme? V tom výše uvedeném původním smyslu slova!
- Tomu, komu důvěřujeme.
- Tomu, o kom si myslíme, že tu naší tíhu unese.
- Tomu, kdo by měl být mocný nám pomoci.
Tím, že si dokážeme postěžovat, tím nepodáváme jen informace o těch těžkostech nebo o své vyčerpané síle tu tíhu nést.
Tím, že si někomu stěžujeme, tím mu podáváme informaci o našem respektu, o důvěře, o víře v to, že on je ten mocný ku pomoci.
Pakliže je jeho reakce útočná, pakliže nás za naši důvěru i za odvahu svěřit se se svou bezmocí trestá, uráží a co nejhůř, využívá toho, pak jsme se spletli!
Tohle není ten, komu lze věřit.
A je to jen a pouze naše chyba, neboť my jsme si jej zvolili!
A chyby máme umět opravit!
Je to jednoduché: Neopakujme tuhle blbou volbu!
EPILOG
Psal jsem o stěžování. Ne o reptání, ne o vyčítání. Každé slovo má svůj jasný smysl, logos, pragmu i dharmu. V každém je jádro konkrétního činu či jevu.
Nelze s nimi hrát jen tak v kostky, bez následků!
Nepsal jsem cíleně ani o nedávné koronasituaci, ani o současné „válečné“ politice. Psal jsem spíše o mé zkušenosti s mezilidskými, zvláště partnerskými či rodinnými vztahy.
Stížnosti jsou to, co v poradně poslouchám nejčastěji, zejména v prvních setkáních.
A stížnosti jsou to, co partnery provokuje, jak chilli v oku.
Když oba pochopí tu pragmatiku toho slova „stěžování“, mnohé se změní.
Když dokáží to stěžování unést, i když to není a ani nemá být příjemné, pak si potvrdí své partnerství.
Když dokáže to stěžování unést rodič, potvrdí svou rodičovskou sílu a tím i moc chránit své dítě.
Když dokáže to stěžování unést politik, potvrdí, že on byl naše dobrá volba.
Když ale někdo chápe stěžování jako ztěžování, je on sám přítěží.
A ano, jen ztěžka to s ním půjde líp.
On je tím závažím.
Zahoďte ho!