Dva zvolna se šinoucí buldozéry.
Cesta lemovaná zavřenými obchody. Rozpadajícími se fasádami. A tichem.
Zpoza oken ty stroje mlčky sledují ošuntělí lidé. Neutíkají. Nekřičí. Jen čekají. Jako by cítili, že se ty buldozery otočí a shrnou ten jejich dům, jejich svět, jejich životy do jedný hromady suti.
Tohle je úvod filmu Vanishing Point.
Obraz Ameriky v krizi. Ameriky která dávno přišla o svou nevinnost. Zbouraná země.
A tou zbouranou zemí se žene Kowalski a jeho bílý Dodge Challenger. Žene se za jediného zvuku: Bublání klasického osmiválce, který žere snad i trávu u cesty.
Není to motor. Je to tep. Je to vzdor.
Uběhlo padesát let.
A z pohledu současných USA i našeho sterilního, progresivního západního světa vypadá ten Kowalského svět jako retro postapo fikce.
Jako temná japonská manga, kde absence mimiky hlavní postavy zabíjí jakoukoliv afektovanou psychologii.
Kowalski nemá emoce na prodej. On je ta emoce. Emoce znamená pohyb. Pohyb zevnitř ven.
Je to mystický příběh. Příběh středověkého křížáka, který po válečných běsech vyrazil na svou finální pouť. Na bílém koni, se smrtí v zádech, prolétne morovou krajinou. Bergman by v Sedmé pečeti hrál se smrtí šachy. Kowalski šachy nehraje. On na smrt kašle. Tím ji poráží.
Jeho Dodge se žene cestou i pouští. Kolem něj se v rychlých flešbecích vyjevují střípky z kaledioskopu tehdejší Ameriky. Ameriky, kterou jsme tady u nás, v našem normalizačním socialismu, tolik obdivovali a po které jsme tajně toužili. Ameriky, která už byla na cestě do pekla. A Kowalského Dodge z toho pekla chce ven.
Ta tehdejší Amerika byla špinavá. Zkorumpovaná. Rasistická. Násilná.
Ale měla aspoň ty poctivý osmilitry. Měla plno levnýho benzínu. A i to násilí bylo jaksi… upřímnější.
Nebylo zabalené do eufemismů, do politické korektnosti, do úsměvů preventivních programů.
Bylo to násilí, které mělo tvář.
Dneska máme viry hybris a infantilis schované za bezpečnostní protokoly a algoritmy.
Jak daleko by dnes Kowalski dojel elektromobilem?
Jak dlouho bychom vůbec vydrželi sledovat jízdu pištícího mobilu na kolečkách, jehož asistenti by řvali, že má zpomalit, protože překračuje povolenou míru svobody?
Dnešní systém nechce hrdiny. Ani ty temný.
Chce poslušné pasažéry v autonomních kapslích. Kteří se čtou, žerou, co jim obrazovky nasypou. Kteří nechtějí dojet do San Francisca za patnáct hodin jen tak. Pro nic za nic. Jen proto, že se vsadili sami se sebou. Jak Kowalski.
Ale Kowalského Dodge, ten mám už navždy v duši.
Protože na konci té cesty nejsou vrata, které by se otevřely do lepšího světa. Na konci jsou zas jen ty dva buldozéry. Překážka. Konec.
Systém, který ti říká: Tady se zastavíš. Tady tě srovnáme do latě.
A Kowalski? On nezabrzdí. On se usměje. A šlápne na plyn.
Možná poselství pro dnešek. Nemusíme bourat do zdi. Nemusíme hledat tak explicitní fyzickou smrt.
Ale měli bychom chtít najít svůj vlastní bílý Dodge. Mít ten svůj vnitřní osmiválec, který rve trávu u cesty.
Žijeme ve světě algorytmických buldozérů, které se pomalu šinou. A čekají, až nás srovnají. Srovnají se zemí. Naší jedinou odpovědí nesmí být čekání za oknem. Naší odpovědí je jízda. Plný plyn vlastní autenticity.
A pokud má přijít konec, ať je to náš vlastní, svobodný náraz. Ne tichá demoliční četa, která nás odveze v noci.
Najděte svůj Dodge.
A jeďte!