VZPOMÍNKA PRVNÍ: JAK MI TO DOŠLO
Došlo mi to přesně před 40 lety.
Že tu něco nehraje.
Že tu něco smrdí.
Že tu něco hnije.
Byl 1. Máj a mně se na něj poprvé moc nechtělo. Bylo mi skoro 10, vypadal jsem na 12 a mávátko mi přišlo už nevhodný.
A rozhodně jsem nechtěl jít s třídou jako pionýr.
Máma se slitovala, zařídila, že můžu jít se skupinou jejího zaměstnavatele.
Psychiatrická léčebna ve Šternberku.
Ano. I blázinec musel do průvodu.
A tak se hned za opulentní alegorické vozy ve tvaru budíků PRIM (Chronotechna Šternberk) a vskutku mírotvůrné obrněné vozy SKOT (Vojenský opravárenský podnik) začalo řadit podivuhodné panoptikum chronických pacientů léčebny, ve svátečních teplákách a radionkách, postrkovaných ošetřovateli, z nichž někteří šli od pacientů odlišit ztěžka.
A když se nad tou řadou psychofarmaky otupělých tváří rozvinul transparent “Společně za světlými zítřky”, došlo mi to:
Tohle je blázinec!
Tohle všude kolem!
…nedávno jsme si o té minulosti povídali se skvělým dětským psychologem Jaroslavem Šturmou.
Měl vlastně dost podobné zážitky z působení v jedné dětské léčebně. Taky museli s těmi nebohými dětmi do průvodu.
Vysvobodil je až jeden hoch s Tourettovým syndromem. Ten se projevuje i tak, že postižený bez kontroly nahlas vyřvává silně expresivní vulgarismy.
Po vyšetřování, zda se nejednalo o protisocialistickou provokaci, bylo nařízeno, že psychiatrické léčebna už do průvodu a podobných akcí nesmí!
VZPOMÍNKA DRUHÁ: JAK JSEM ŠÍŘIL MYŠLENKU MÍRU
Byl 1. květen 1986.
Prvomájová alegorická výzdoba byla centrálně nasměrována na “Mupy mup!”
Pro nepamětníky na angažovaný boj za světový mír pod sovětskou záštitou.
A zatímco jsme nesli transparenty s přeškrtlýma atomovkama, padal na nás všechny radioktivní spad z Černobylu.
Což jsme netušili.
Ty rudý svině u moci ano.
S kamarádem Dorym nám přišla davem vykřikovaná hesla poněkud mdlá, tak jsme začali rozesmívat bližní improvizovaným maňáskovým divadlem, které jsme hráli na té ceduli s atomovkou.
Spontánní řehot narušoval jednolitost hada průvodu a tak nás brzo někdo napráskal a byli jsme vykázáni.
S Dorym jsme byli sociálně uvědomnělí i napadlo nás, že je nespravedlivé, že průvod zcela opomíjí odlehlejší části našeho sudetského města. Tož jsme začali procházet s tím protiatomovým transparentem zašlé šternberské čtvrti a pokoušeli se ve dvou nahradit skandující tisícihlavý dav.
Kupodivu, nesetkalo se to s pozitivním ohlasem, starý Hackenmühler na nás dokonce poštval psa, řvaje cosi o “rote Schweine”.
Ceduli s atomovkou od nás za 4 piva koupil hospodský od Mrtvoly a ten rok ji používal jako poutač u cesty.
VZPOMÍNKA TŘETÍ: BYL JSEM ANGAŽOVANÝM MLÁDEŽNÍKEM. S KOLÁRKEM NA KRKU…
Zatímco ostatní studenti šternberského gymnázia, ostatně jak většina lidu té doby, se potupně promenovala v průvodu a vysílala zdravice rudým papalášům a okupantům, my, tzv. “Březinova banda”, tedy svorný shluk pár desítek studentů a několika profesorů, kterému šéfoval Honza Březina, jsme byli potupy ušetřeni.
Na tupě konsternovaný výraz esenbáka, kterého pochopitelně zaujal můj v ten den fakt nečekaný kněžský vzhled, najmě naškrobený kolárek, nelze zapomenout.
“Soudruhu příslušníku, snad byste nebránil angažované mládeži v generální zkoušce divadelní hry soudruha Drdy! Ano, Drda, ten s Němou barikádou!”
To byly mé 1. máje…
…díky, ale už tohle nechci…