Téma nadměrného pití alkoholu je, zdá se, tématem v naší zemi docela populárním. Možná to historie přičte aspoň částečně i jednomu z prezidentů naší země ke cti, že způsobem sobě vlastním obracel pozornost lidu k opilství.
Prezidentské výstupy však probudily, jak už to bývá, samozvané kazatele mravnosti a jeden neví, co je pak horší.
A tahle situace mi připomněla jednu krátkou povídku již pozapomenutého sovětského dramatika a satirika, Grigorije Gorina (odkaz na Wikipedii zde), jehož povídky zcela kouzelně a s instinktem humorného zabijáka uměl skvělě vyprávět můj brácha Pavel.
Povídka zde:
O TOM, CO NENÍ
Říkejte si, co chcete, ale noviny by člověk měl číst! Vždycky se doví něco nového…
Nedávno jsem například v našich novinách četl tohle: „Škoda že naše satirická literatura přežvykuje pořád starou tematiku. Ve všech povídkách a fejetonech se kritizuje alkoholismus, a přitom v naše městě jsme už s alkoholismem dávno skoncovali!“
Přečetl jsem si to a popadl jsem se za hlavu.
Bože můj! napadlo mě. Tak s alkoholem jsme už dávno skoncovali, a lidi o tom nevědí a pijou dál… To je hrůza! Musím je na to upozornit!
Bylo zrovna pátého – den branosti. A vzhledem k tomu samozřejmě opilci na ulici nebyli. Nikde nebyli! Zvlášť u domu potravin… Takových dvacet lidí tu nebylo. Vstoupil jsem do obchodu, s námahou jsem se protlačil k pultu a křikl jsem na prodavače:
„Přestaňte prodávat lihoviny! Zjistil jsem, že u nás jsme s alkoholismem skoncovali!“
Prodavač zbledl jako stěna.
„Že jste to neřekl dřív? My už vyprodali všechny zásoby.“
„No vidíte,“ řekl jsem pobouřeně. „To je ale darebáctví! A všechno proto, že v obchodní síti nepoužíváte protialkoholické plakáty!“
„Jak to, že nepoužíváme?“ podivil se prodavač. „Vždyť my do nich balíme vodku…“
Ani jsem ho už neposlouchal, vyběhl jsem ven a utíkal jsem do sousední opravny domácích potřeb. Pracoval tam jeden můj známý. Byl to vzdělaný člověk, velice všestranný a vždycky se živě zajímal o všechno, co se týkalo alkoholu.
„Jegore Ivanoviči!“ volám na něho. „To je nádhera! Četl jsem v novinách, že jsme skoncovali s alkoholismem!“
„No a co?“ reagoval docela klidně. „Nás se tenhle problém netýká…“
„Jakpak by se netýkal?“ podivil jsem se. „Copak to není na škodu výrobě? Copak u nás v den branosti někteří soudruzi nepřicházejí do práce v nestřízlivém stavu?“
„Ne!“ řekl můj známý. „Nic takového nikdy neexistovalo. Ve střízlivém stavu někdy jednotliví soudruzi skutečně přicházejí… Ale i to je vzácnost…“
Nehádal jsem se s ním. Běžel jsem do štábu lidové družiny. Říkám si – musíš soudruhy potěšit. Přiběhl jsem do štábu. Koukám, že je tam naprosté ticho. Chlapci hrají domino.
„Soudruzi!“ volám na ně a mávám novinami. „Všechno je v pořádku, opilci neexistují! Můžete klidně odpočívat!“
„Nekřičte, soudruhu,“ povídá ten, co měl službu. „My už to dávno děláme…“
„Tak soudruzi jsou už informováni,“ zaradoval jsem se a vyšel ven.
Před sebou vidím velkou ceduli: „Městská organizace společnosti Vědění“.
Vejdu dovnitř. V metodickém kabinetě sedí lektoři a sbírají materiál pro přednášky. Radostně jim ukazuji noviny.
„Všechno je v pořádku, soudruzi! Klidně toho můžete nechat… Už není třeba dělat přednášky lidem, kteří pijí…“
„To jste na to přišel brzy,“ povídá mi zamračeně jeden lektor. „S lidmi, co pijí, jsme se už dávno vyrovnali… Teď pracujeme s těmi, co napití nezajídají…“
„To je jedno,“ povídám na to. „Musíme tuhle zprávu rozšířit ve veřejnosti…“
„Ale to je zbytečné,“ poznamenal lektor. „To byste překazil spoustu užitečných věcí….“
„Jakých užitečných…“
„No jistě… Tak například v našem obvodu sebrali pionýři prázdné láhve a za získané peníze koupili lokomotivu…“
Vyšel jsem z budovy celý rozčilený a šťastný… Měl jsem chuť utíkat domů a psát nadšené, patetické básně.
Ale v tu dobu už na ulici nebylo tolik opilců, že jsem se vůbec nemohl dostat domů…
Tak jsem se zastavil uprostřed ulice, vítězně jsem se rozhlédl kolem a radostně jsem vykřikl:
“Soudruzi! Hurá! Alkoholismus už neexistuje! Alkoholismus – to je pomalá smrt!“
Kolemjdoucí se na mě s úsměvem podívali a sborem odpověděli:
„Však my taky nespěcháme!“
