To dočasné ticho mého webu i Facebooku mi přišlo nečekaně vhod.
Beru to jako darovanou příležitost k nadechnutí.
Zatímco se venku strhla vřava a lidi si moje jméno a odchod z odborné společnosti půjčovali jako munici do svých bitev, já jsem si užíval to jediné, co v naší práci fakt léčí: ticho.
Ticho, ve kterém člověk slyší vlastní krev, jak se spojuje s tím bahnem a hlínou reality, ze které jsme všichni uplácáni.
Sledoval jsem ten blázinec s pořádným úžasem. Připadám si trochu jako šutr, co si donedávna jen tak ležel v prachu u cesty jako provizorní patník. Občas o něj někdo zakopl, když nerespektoval hranice cesty, občas ho někdo přehlédl, a z cesty sešel.
Někdo ho najednou čapnul a prohodil sousedovi oknem, načež se ten soused teď s tím samým šutrem v ruce snaží rozbít hlavu tomu prvnímu.
Rád bych všem zúčastněným – zleva, zprava i odjinud – vzkázal jednu věc:
Nejsem žádnej šutr u cesty, se kterým si tady budete po libosti házet!
Moje role v tomhle cirkusu skončila dřív, než vůbec začala.
Odmítám dělat pěšáka v cizích válkách, kde, jak se mi zdá, jde většině spíš o to, kdo víc a hlasitěji křičí své „pravdy“ do světa.
To, že jsem odněkud odešel, nebyl útok ani útěk. Já jsem odešel, abych mohl přijít.
Byl to návrat k vlastní gravitaci. K cítění a k lidem, co se mnou třicet let sdílí svou tíhu.
Vyrůstal jsem v kaštanové aleji blázince ve Šternberku. Potkal jsem tam spoustu lidí, co věřili v různé své identity – od Napoleonů až po Hitlery. Byli tam, kým chtěli (nebo spíš měli nutkání) být, nikdo jim to moc nebral a svět se kvůli tomu nezbláznil. Bludy prostě zůstaly bezpečně za zdí areálu. Nikdo nad tu velkou bránu blázince nevěšel nápis Arbeit macht frei!, aby se pacient s identitou Hitlera cítil bezpečně, ani jsme neinscenovali vítěznou verzi Waterloo pro Napoleona. Nebylo třeba měnit realitu ani dějiny podle něčího vnitřního děsu.
Dnes mám ale pocit, že se ten blázinec přestěhoval ven a my v něm teď všichni musíme povinně hrát divadlo a tleskat každému bludu, který zrovna letí kolem.
Já si ale vybírám realitu, jaká je. Ostatně já jsem, který jsem. Jsem prostý burlak psychologie. Někdy sprostý burlak. Jsem ta síla gravitace, co vás drží u země, když duše zbytečně prchá k iluzím. Moje práce je řemeslo. Často špinavé, upocené a unavující, ale pravdivé jako ta hlína, jako ten prach, ze kterého jsme a zase budeme. A tohle řemeslo mě naučilo, že život se nemá léčit, natož proklamacemi. Život se má žít. Se vší tou tíhou, kterou v sobě neseme.
Realitu proklamacemi nezměníte; to se spíš ty proklamace časem změní v diagnózu. Vaši.
Moje empatie patří všem, co se trápí v temných koutech své duše, potichu a osamoceně. Těm, kteří nepotřebují kamery ani lajky, ale někoho, kdo spolu s nimi ponese jejich tíhu.
Mé porozumění patří i těm, co neštěstí prodávají na internetu jako produkt – jako pragmatik chápu ten kšeft, ale soucit pro ně nemám.
Věci jako identita nebo soukromí jsou hluboce intimní. Patří do bezpečné intimity rodiny a, když to nejde, tak do bezpečí pracovny psychologa či terapeuta. Nepatří do veřejného prostoru, kde se z nich stávají jen hračky ke zneužití.
Vracím se s obrovskou úlevou zpátky do ticha. Do ticha intimity, které jako jediné dovoluje fakt hluboký rozhovor bez povyku. Vracím se k lidským příběhům, které nepotřebují reflektory, ale klid a laskavost.
Takže vás všechny, co si teď brousíte zuby na maso a kosti obětí dalšího kola (ne)kulturní války, žádám o jedno:
Neberte si mě do huby. Ani jedni, ani druzí, ani třetí. Hroch je prostě velký sousto a mohlo by vám/vás zaskočit.
Díky, věřím, že to většina z vás pobere. Kdo bude potřebovat, najdete mě tam, kde k něčemu můžu být – v realitě, jaká je, takového, jaký jsem. Hroch, co se nebojí bláta života, co jednou bude prach, ale teď má ještě dost síly tu tíhu nést s vámi.
Kdo to bude chtít jinak, má to tak mít. Jeho volba, jeho konsekvence.
Mějte se fajn a zkuste si ty internety občas (nechat) vypnout. V reálné realitě je totiž docela hezky.
Petr Hroch
