Arugamama aneb Proč se v tekuté době nevyplatí bojovat s deštěm

Prší.

Můžete na to křičet. Můžete zavřít okno. Můžete každé ráno zkoumat radar a vyčítat si, že jste si nevzali deštník. Pršet přestane, až přestane. Stejně.

Úzkost je totéž. Přijde bez pozvání, bez ohlášení a většinou nevhod. A my na ni, výkonní a dobře informovaní lidé jednadvacátého století, reagujeme tím nejhorším možným způsobem: Bojujeme s ní. Potlačujeme ji. Přemýšlíme, jak ji poslat pryč. Kupujeme si na ni aplikace, kurzy, čaje a mantry. A ona se, zvláštní věc, krmí právě tím bojem.

Před více než sto lety to pochopil jeden japonský psychiatr. Morita Šóma (1874–1938). Kolem roku 1919 začal rozvíjet metodu, která z té války vystoupí. Nevyhraje ji. Vystoupí z ní. Její jádro se jmenuje arugamama (あるがまま). Doslova: „Tak, jak to je“.

Co to vlastně je

Moritova terapie vznikla pro lidi, kterým Morita říkal šinkeišicu (神経質). Úzkostní, se sklonem k hypochondrii a s velkou touhou po úspěchu a uznání, s tělem i myslí pod stálou kontrolou. Jako celník na hranici, který kontroluje i vlastní kufr.

Jeho nápad byl prostý, a proto těžký: Pocity se nedají ovládat. Chování ano. Strach si nevyberete. Ale můžete si vybrat, co v tu chvíli uděláte.

Marnému snažení pocit odstranit, zkrotit nebo vyřídit se japonsky říká hakarai (はからい). A čím víc hakarai, tím víc úzkosti. Stejně jako u tonoucího: Čím víc mlátí kolem sebe, tím rychleji se potápí.

Původně šlo o hospitalizační léčbu: Několik dní téměř úplného klidu na lůžku, potom lehká a těžší práce a postupný návrat do běžného života. Dnes je to jinak. Podle přehledových prací je v Japonsku hlavní formou ambulantní Moritova terapie, individuální i skupinová, včetně krátkodobých programů, a pro její vedení existují od roku 2009 zásady. Klasická hospitalizace ustoupila. Moritovy principy se uplatňují i v poradenství a ve vzdělávacích či sebereflexních formách, jako je Constructive Living (o něm dále). Společné je jedno: Žádné „dokud se nebudu cítit lépe“. Smysl, jak mu rozumím, je pořád stejný: Vydržet vlastní pocity, zjistit, že se dají přežít, a začít dělat, co je třeba. Japonsky mokuteki hon’i (目的本位): Účel a jednání na prvním místě, nálada až potom. Pozor: O účinnosti ambulantní podoby zatím chybí rozsáhlé systematické studie, takže jde o osvědčenou praxi, ne o hotový důkaz.

Proč právě dnes

Zygmunt Bauman nazval svou knihu o dnešní době Tekutá modernita (2000, česky 2002). Svět, kde nic nedrží tvar dost dlouho na to, abychom se mohli opřít. Práce se mění. Vztahy se mění. Pravidla se mění. A kotvu nám nikdo nedodá, tu si má každý vyrobit sám.

Jenže kde? Uvnitř, říká dnešní doba. Buďte vyrovnaní. Buďte odolní (ach, ta resilience!). Pracujte na sobě. A když to nejde, léčte se.

Já tomu říkám jinak: Patologizace obyčejného života. Z úzkosti ve světě, který je nejistý, děláme poruchu jedince. Jako byste z deště dělali poruchu deštníku.

Moritova odpověď je jiná. Nehledejte kotvu uvnitř v klidu ani venku v jistotách. Kotva je v činu.

Můžete si to zjednodušit na tři otázky (jsou moje, ne Moritův citát):

1. Co právě teď cítím? A nechám to být.
2. Co s tím nezmůžu? Pocit. Počasí. Ostatní lidi.
3. Co je právě teď na řadě? A udělám to.

Nic víc. Nic míň. Je to obrovsky nudné. A proto to jde dělat i v úterý v půl čtvrté odpoledne.

Co arugamama není

Není to rezignace. Moritovi pacienti se nevzdávali, pracovali. Přijmout pocit neznamená přijmout všechno. Na nespravedlnost, na šéfa, na zbourané domy a pomalé buldozéry se reagovat dá a má. I Kowalski měl pocity. A šlápl na plyn.

Není to pozitivní myšlení. Nemusíte se cítit dobře. Nemusíte se cítit jinak, než se cítíte.

Není to lék na všechno. Metoda vznikla pro určitý okruh úzkostných potíží. Pokud trpíte depresí, traumatem, psychózou, závislostí nebo měsíce zhoršeným spánkem, jídlem a chutí do života, nestačí Vám esej na blogu. To je k lékaři nebo k psychologovi. Nemám ambici léčit život. A už vůbec ne ten Váš na dálku.

Není to jen japonská věc. Podle přehledových prací se Moritova terapie používá v Japonsku a v Číně a také v Austrálii, Severní Americe, Rusku, Jižní Koreji, na Tchaj-wanu a jinde. Američan David K. Reynolds z ní a z japonské metody sebereflexe zvané naikan vytvořil Constructive Living, aby jí porozuměl i západní čtenář. Přenos z jedné kultury do druhé není nikdy bez ztrát. Ale ten základní tah, přestat válčit s tím, co nemůžeme změnit, a věnovat energii tomu, co změnit lze, překládání přežije.

Zkuste příměří

Jestli tohle čtete a ve své hlavě vedete válku, tak aspoň na jeden den zkuste příměří. Nic netvrdím. Nic neslibuji. Jen pozorujte, co se stane, když na ten déšť přestanete křičet.

Nechte pršet. A dělejte, co je na řadě.

/Obrázek v záhlaví: Originální digitální ilustrace (enso, kruh nakreslený suchým štětcem), vytvořeno s pomocí AI./

Zdroje a další čtení

• Bauman, Z. (2000). Liquid Modernity. Cambridge: Polity Press. Česky: Tekutá modernita (2002).
• Nakamura (2023). A century of Morita therapy: What has and has not changed. Asia-Pacific Psychiatry.
• Sugg a kol. (2019). Morita Therapy for depression (Morita Trial): an embedded qualitative study of acceptability. PubMed 31147359.
• 渡辺利夫 (Watanabe Toshio): 『神経症の時代 わが内なる森田正馬』, TBSブリタニカ, 1996.
• 大原健士郎 (Ōhara Kenshirō): 『あるがままに生きる』, 講談社, 1994.
• 森田正馬: 『神経症の本態と療法』, 白揚社, 1960.
• Morita therapy (森田療法), heslo v japonských encyklopediích Nihon daihyakka zensho a Sekai daihyakka jiten (přes portál Kotobank).
• Reynolds, D. K. Constructive Living. University of Hawaii Press.