I. PROLOG
Možná taky podobný příběh znáte. O člověku, který byl kdysi docela v pohodě. Dokonce měl rád lidi. A myslel to s nimi dobře. A dělal pro ně, zejména pro ty potřebné, nemocné, bezmocné, dělal pro ně, víc jak pro sebe. Jo, možná nebyl úplně normální, ostatně, kdo „normální“ dělá to, co je psáno výše. Ale vždy dělal, co mohl!
A za několik let je tento člověk certifikovaný NEPŘÍTEL STÁTU.
Jeho mediální obraz se pohybuje od „je to blázen“ po „je to nebezpečný zločinec“. Je odsuzován a taky odsouzen.
Jenže on to nechce nechat být. Nechce se nechat bít.
A tak, Bohu žel, podlehne tomu tlaku a přistoupí na tu HRU. Dělají z něj NEPŘÍTELE? Ok. Chová se tak.
A mají ho!
Vyrobili NEPŘÍTELE STÁTU!
II. TROCHU PSYCHOLOGIE
Co je potřeba, aby se z vás stal nepřítel státu? Nebo abyste se stali hostilními, agresivními jedinci, zaměřenými proti státu či některým jeho představitelům, třeba soudcům, policistům?
- VIKTIMIZACE, TRAUMATIZACE
Mnohé výzkumy a také běžná praktická zkušenost psychologů a psychiatrů (moje též) jasně ukazuje:
Drtivá většina agresorů jsou silně viktimizované osobnosti. Jsou to oběti. Traumatizované oběti.
A platí tohle: Čím větší moc měl původní agresor nad naší obětí, čím mocnější a silnější byl, tím víc se v oběti trvale zakotvuje agresivita jako primární obranná strategie.
U nezralejších osobností je to ventil, oběť si řeší své trauma násilím vůči slabším, připojuje se tak k řetězení agrese (kdo byl na vojně, či vlastně v téměř kterémkoliv kolektivu, tak ten princip generačního přenosu šikany zná).
U silnějších osobnost je to ale jinak. Oběť je přemožená, je v koutě, už ví, že asi nepřežije. A evolučně a fylogeneticky nastavená strategie velí: Zabij! Nebo alespoň k smrti vystraš. Tím snad odrazíš tyhle predátory od dalších útoků proti podobným obětem, jako jsi ty.
Známe to z živočišné říše ve stovkách podob.
Zpět k podstatnému: Za násilím agresora se většinu skrývá vlastní trauma, zážitek bezmocné oběti. A je-li takový člověk znovu a znovu stavěn do bezmocné pozice oběti, nemá moc jinak, než reagovat agresí.
A teď si představte, že to zranění, tu viktimizaci, udělal našemu člověku stát, nebo jedna z jeho mocí, třeba moc soudní! Jak bezmocný je jeden člověk vůči státu, vůči soudu.
Ale jak může být mocná jeho agrese vůči konkrétním představitelům toho zraňujícího systému! Stát nepřemůžu. Ale můžu zařvat na soudkyni: „Zabiju tě, ty pičo!“
Kdo má trochu empatie, citu, kdo trošku zná fungování mozku v extrémním stresu, ten v tom výkřiku vidí symptom bezmoci, zranění, zoufalství.
Kdo však právě na ten výkřik čeká, protože právě tam chtěl dotyčného mít, ten v tom vidí „ohrožení“. Houby. Radostně si pomlaskává. Má, co chtěl. Vyrobil NEPŘÍTELE STÁTU. - NEUROFYZIOLOGIE aneb TĚLO JE VÍC, NEŽ ROZUM
Každý z nás má v hlavě zbytek z dinosaura. Říkáme tomu archicortex, tzv. ještěří mozek. V něm je skrytý úžasný orgán, co je velký jak větší mandle. A trochu tak vypadá. A řecky se tak jmenuje. AMYGDALA.
Metaforicky si ji můžeme představit jako řadící skříň. Řadí „rychlosti“ stresové odezvy, určuje strategie obrany.
Má 3 základní rychlosti. ÚTOK, ÚTĚK A ZMRZNUTÍ.
Takový klasický prototypální scénář reakce na útok by byl asi takový (verze pro prototypální mužský mozek):
a) Nejprv na útok reaguji přiměřenou obrannou agresí, protiútokem.
b) Když se ukáže, že protiútok není efektivní, pud sebezáchovy přepíná amygdalu do únikového režimu. Zraněnej a zmlácenej chlap se stahuje z bitvy, hledá azyl, možná trochu očekává, že ho predátor nechá být.
c) Když ani tohle nezabere, predátor nerespektuje „stažení“, naopak stupňuje útok, amygdala zapíná režim „frozen“, zamrznutí, dělání mrtvoly. „Hele, kde nic není, ani smrt nebere,“ dává svou pasivitou, zatuhlostí, zamrznutím najevo porobená oběť.
(Je to docela typická situace při znásilnění, kdy přepadená žena „vypla“, odpojila se, „nechala“ s sebou dělat leccos, což Bohu žel, bývalo interpRetováno „ona se dostatečně nebránila, možná to chtěla“. Dnes už i policisté (tedy doufám) vědí o amygdale a o režimu „frozen“….)
d) A teď to přijde. Pokud oběť dělá mrtvolu, je porobená, znásilněná, a přesto útok predátora pokračuje, v tu chvíle se amygdala přepíná zpět do agrese, ale do jakéhosi „kamikadze“ ultimátního sebezničujícího módu. Je to fyziologicky podmíněný, evolučně nastavený mechanismus, který je docela nezávislý na neokortexu, tedy na rozumu, dokonce na vůli.
Dotyčný s tím už moc bez vnější pomoci, zejména bez zastavení útoku, nic neudělá. „Rudá zloba“, tak to pojmenoval Jack London v geniální knize Tulák po hvězdách.
Kdo má aspoň trochu ánung o fungování mozku, ten dokáže tenhle sebedestruktivní, pořád však OBRANNÝ režim rozpoznat.
Kdo si ale přeje ukázat prstem na bestii, na „zlého muže“, ten si mne ruce. VYROBIL NEPŘÍTELE STÁTU! - SOUSTAVNOST ÚTOKU
Jsme homo sapiens, lidé rozumní, takže bychom měli nějak zvládat tu dinosauří část mozku. Jasně, většinou to jde protože většinou, den co den, neprožíváme extrémní stres, neprožíváme kontinuální traumatizaci, viktimizaci.
Ale když to trvá 12 let v kuse? 12 let soudů? 12 let propadání se níž a níž?
12 let ztráty velké většiny základních životních pozic a rolí.
12 let omezování, blokování základních potřeb. Ztráta obživy, našetřených rezerv, ztráta sociálního statusu, ztráta prestiže a respektu.
Ztráta základní potřeby tzv. „předvídatelného světa“, jak o ní psal prof. Matějček.
Nacistická okupace trvala 6 let. Tahle válka našeho člověka trvá dvakrát tak dlouho.
Na konci okupace vzali zbraň do ruky a šli padnout po pásy tanků a salvy z kulometů stovky a tisíce lidí, kteří nikdy, nikdy nechtěli být agresivní.
Po 12 letech války zapomenete na mír. A na mírový způsob života. Každá chvíle klidu je pro vás děsivá, protože čekáte další útok, další výbuch.
A pasivně čekat v zákopu nedokáže každý.
Co byste očekávali od našeho člověka, bývalého boxera?
Že se v zákopu schoulí?
Každý, kdo si uvědomí, co to je za stres 12 let soudů, výslechů, zatýkání…
…tak pochopí.
Jenže jsou tu i tací, co právě na to čekají, protože právě, úspěšně, vyrobili NEPŘÍTELE STÁTU!
Hele, jen se podívejte kolem a možná i na sebe. Jak reagujete vy sami na chaotická nařízení vlády, na omezování osobních a dalších svobod a práv (o to i když jsou někdy opodstatněná). Jak se najednou lidi staví proti státu, jak se zhrubuje vyjadřování směrem k zástupcům státu, jak tu naštvanost personifikujeme, tu na Adama, to na Prymulu, tu na jiného bambulu.
A to prožíváme tenhle stres sotva třičtvrtě roku.
III. LEGISLATIVNÍ VSUVKA
a) Občanství je dle odůvodnění Ústavního soudu dle svého nálezu z 13. září 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94 (publikován pod č. 207/1994 Sb.) vztah, „na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu„.
Je tak nepochopitelné, že člověk, který víc jak 10 let necítí, že jej jeho stát chrání, je jeho nepřítel?
b) Článek 23 Listiny základních práv a svobod:
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
V našem případě se zdá, že „účinné použití zákonných prostředků bylo znemožněno“ a že je v případě našeho člověka tisícovek těch, které žádali jeho pomoc a léčbu, porušován „rád lidských práv a základních svobod“.
Z tohoto důvodu je „odpor“ (a jaký jiný, než agresivní, může být citelný odpor) alespoň částečně odůvodněný a adekvátní.
(Esej věnovaná Dušanovi Dvořákovi).
