Už pár dní čtu recenze na film Velká premiéra. Přečetl jsem všechno, co k němu dodnes kdekdo napsal na ČSFD, přečetl jsem snad většinu recenzi, které jsem dohledal na netu.
Na rovinu se přiznám, že jsem to přečetl dřív, než jsem si na ten film zašel.
Byl jsem na něm včera. A pochopil jsem. Ne snad ani ten film, ale mnohé ty recenze. Nebo spíš to, co je motivovalo.
Grunt.
Jo, po shlédnutí Velké premiéry mám silný dojem, že ten příběh nekončí titulkama na plátně. Že pokračuje dál, že vystrašenej, ohroženej a nasranej Grunt sedí ve svým mentálním kanclu a píše všechny ty recenze. Před lety by psal udání.
Jo, mám pocit, že se Krobot se Smékalem tentokrát přesně trefili. Hodili šutr do rybníčka. Vyplašili v něm grundle. Grunty. A že se jich najednou objevilo!
A po ovoci poznáte je. Má totiž unifikované znaky:
a) „Jak si mohou dělat legraci z Tourettova syndromu!“
b) „Šimčík je divnej/škaredej/neschopnej atd.“
c) „Je to divadelní, ne filmový!“
d) „Co ty skřeky místo soundtracku?“
e) „Celý je to nesmysl!“
a) K tomu domnělému zesměšnění Tourettova syndromu: Kde konkrétně ho kdo v tom filmu viděl?
Kde se explicitně uvádí, že postava babičky, excelentně zahraná paní Janžurovou, má Tourettův syndrom?
Já viděl v tom filmu, že postava babičky má nutkání/tik vyslovovat obscenity a že si sama k tomu našla vysvětlení, že snad má Touretta. A dál ve filmu bylo vidět, že tento její příběh, stejně jako jiné improvizace, její vnuk akceptuje, „hraje to“ s ní. Kdyby podráždění recenzenti film fakt sledovali, všimli by si chvíle, kdy postava babičky jasně deklaruje „nechci být sprostá„.
Jenže prostě z nějakého důvodu sprostá je, respektive tak mluví. Jasně, Tourett to být nemůže, ten je vždy od narození a ke všemu jen okolo 15% lidí s tímto syndromem produkuje nechtěně vulgarity. Zato u mnoha forem stařecké demence je to typický symptom. Degenerativní změny ve frontotemporální oblasti mají za následek tendenci ke koprolálii, tedy mimovolnímu vyslovování vulgarit. Přiznat si demenci, to je těžká kláda. Vymyslet si Tourettův syndrom může být lehčí. Zesměšňování to rozhodně není.
Když budete jen trochu chtít, tak v tom vícevrstevnatém filmu najdete rovinu přiběhu o klukovi, který miluje svou babičku, snad jedinýho člověka, se kterým si rozumí, se kterým se respektují, a který postupně a snad i potupně odchází. A ten kluk se snaží, snad až křečovitě, aby dopřál té milované osobě ještě zažít to, čím žila. Velkou premiéru.
Tahle linka mi přišla v tom filmu snad nejsilnější. I když, možná jsem si ji vymyslel. No a? Já, jako divák, jsem přeci spolutvůrce filmového zážitku.
Mimochodem, já si fakt nedokážu představit, že by paní Janžurová, která si nejspíš fakt velmi důkladně a obezřetně vybírá, co kde a s kým bude hrát, vzala roli, ve které zesměšňuje postižené lidi!
b) Pavel Šimčík je zjev. Zjevení. O tom žádná. Kdybych s ním měl jet v noci od olomouckýho hlaváku sám v tramvaji, asi bych se cítil nesvůj. Neklidný. Jenže, zrovna já sám jsem docela podobný pako, sice kapku menší, než on, ale „nedělej ksichty“ taky slyším od dětství. Mně byl tedy sympatický, protože dokázal neskutečně znervózňovat všechny ty normální lidi kolem. A to já rád. Pro ty normální to je ale k nevydržení.
A pro Grunty je to útok.
Ten film podle mě nemohl mít jinýho protagonistu, s kýmkoliv jiným by byl méně nasírací. Takže za mě Pavel Šimčík velký respekt.
c) Často opakované nevyžádané doporučení, že Krobot je skvělý divadelní režisér, ať se tedy věnuje dál divadlu a nesere se do filmu, je vskutku u díla, který se celý motá kolem divadla, které je postaveno na tom, že každý hraje nějakou roli, že každý si tam na něco hraje, excelentně groteskní.
Připomenulo mi tu jednu kontrolorku v práci, která mě, vystudovaném psychologovi pracujícím na pozici psychologa, vytýkala, že pracuji moc psychologicky.
Pak je tu taky pojem „alegorie“. Možná by stálo za to si připustit, že to, co tvoří Krobot se Smékalem, má vždy alespoň z části alegorickou, metaforickou rovinu. Že kulisy divadla mohou být jen kulisy a příběh má širší uplatnění.
Ostatně sama postava Grunta jasně deklaruje, že tzv. „kultura“ je jen cosi, co musí přetrpět, než se dostane dál. Takže Grunty nenajdeme jen v provinčním kulturáku. Gruntů u nás máme plnou prdel a to na místech o hodně výš (ostatně zrovna u nás v Olomouci umíme dost dobře takové typy generovat a posílat do Prahy, třeba na ministerstva). Jenž on Grunt, ať jde kam jde, ten svůj provinční kulturák táhne s sebou.
A tady se mi zjevila další linka filmu. Která mi trochu pomohla nějak uchopit ten jeho konec. Možná to celý byl vlastně takový absurdní western. Rozporný antihrdina se vrací z Velkého světa zpět do rodné vesnice, kde kariéristický šmejd ničí to, co je hrdinovi a jeho babičce, kterou taky zachraňuje, drahé. Svobodu umění. Šmejd dělá z kultury politické kaliště pro rochnící se prasata (chro chro), a antihrdina jej zničením Velké premiéry, za cenu sebeobětování, nádherně sejme a to ještě veřejně, ve světle ramp!
(Jo, třeba tam taková linka nebyla, ale co, jak už píšu výš, jako divák mám právo si filmový zážitek spoluvytvářet, a díky tvůrcům, že mi dali ten prostor!)
d) Další repetitivně se opakující výtky recenzí se týkají soundtracku, popisovat ale výkon nestorky českého jazzu a mezinárodně uznávané zpěvačky Jany Koubkové jako „skřeky“ je skutečně libová gruntovina, dosahující epiky kultovního článku „Nová vlna se starým obsahem“. Chybí ještě komentáře o samozvancích a dotazy, kdo je platí…
e) „Celý je to nesmysl!“
No a?