Prolog: Dnes mi přivodil jeden starší blog Viléma Rubiše jednu vzpomínku.
Na událost, která mi pomohla k tomu, že jsem pustil funkci inspektora sociálních služeb. Nechtěl jsem být inspektor SS…
… Dominantně pracuji v jiných branžích, než se kterými se asi setkává pan Rubeš, ale narážím na totéž:
V rámci evaluace kvality sociálních služeb:
„Mohl bych vidět evidenci stížností?“
„No mohl, ale k čemu? My nemáme stížnosti.“
Volím prvky komunikace, určené spíše pro klienty onoho zařízení, a s empatickým úsměvem moduluji hlas do imitace pana Lukavského:
„Tak mi tu knihu stížností přineste, buďte tak laskav!“
Ač nelaskav, přinese.
„Co to je?“
„Však jsem říkal, stížnosti nemáme!“, opakuje s trucovitostí adolescenta, popírajícího onanii, vedoucí sociální pracovník.
„Vaše organizace po 25 letech práce s handicapovanými, psychicky nestabilními klienty a jejich rodinami, nemá evidovánu žádnou, ani malinkou stížnost?“
„Ne! Všichni nás chválí, podívejte, co o nás píší…“, vytahuje přistižený onanista kopie osobních(!!!) dopisů mentálně postižených klientů, psaných na PC (!!!), zjevnou strategií diplomek potentátů (Ctrl+C, Ctrl+V).
Zavanulo to padesátkama, podobné dopisy „psali“ domů muklové, dokonce i ti s přeraženýma rukama.
„A Google, pane magistře, Google znáte?“, zadávám s úsměvem doktora Lectera jméno ústavu do vyhledávače.
„Budu si na Vás stěžovat!“, syčí vedoucí bachař, když Google vyvrhne to, co o jeho lágru lidé píší.
„Stěžujte si. A já to řádně eviduji, zpracuji, nadřízení též, v týmu to projednáme, zamyslíme se a budeme v tom hledat šanci na zlepšení. A celý ten proces se objeví v naší komunikaci…
Proto jsem, do prdele, chtěl vidět tu knihu stížností!
Abyste měli šanci to posunout výš!“
„Výš“ to poslal ten dozorce. Já už inspektora kvality SS (sociálních služeb) nedělám…
…on dozorce jo…
Onehdy dostal nějaký ocenění. Zřizovatel pozitivně hodnotil to, že na ten lágr nejsou stížnosti…
Stížnost je problém.
Problémy v ČR nechceme.
Ještě že máme Stalina: Zmizí člověk, zmizí problém…