V sobotu 23. listopadu 2019, proběhla 3. česká konference o psychopatii „Psychopatie. Znamení doby?“
Akce to byla skvělá, jak tématem, výběrem příspěvků a zejména úžasnou atmosférou pospolitosti.
Leč na vychválení této akce a týmu kolem profesora Dr. Radka Ptáčka a jeho milé ženy bych potřeboval celý článek.
Zmiňuji to proto, že jsem byl byl na tuto akci pozván jako jeden z přednášejících a měl jsem tak důvod zamýšlet se nad psychopatií a psychopatizací v rámci mezilidských vztahů a rodiny.
A najednou mne sevřelo pochopení až mrazivé:
„Jak se můžeme zbavit psychopatizace politiky a společnosti, když se jí nezbavíme u sebe a ve svých vztazích?“
Dřívější političtí tyrani a dnešní vůdčí narcisové jeví se v mnohém podobní, stejně jako se mnohé firmy i politická hnutí podobají patologickým psychopatickým sektám. A naspod těchto struktur jsou lidé, kteří si sice na své tyrany stěžují, ale krom občasného dětsky hysterického trucování, bouření se a vyhrožování v důsledku málo co udělají.
A když jsem hledal nějaké relevantní prameny, které by mi pomohly pochopit tuto strategii podvolení i z jiného, než psychologického pohledu, nemohl jsem minout jeden podivuhodný text.
Moc bezmocných.
Napsal Václav Havel.
Osobní vsuvka: Kdo mne zná či čte má slova na sociálních sítích, tak ví, že nejsem žádný milec pana prezidenta Havla. Dokonce bývám často obviňován ze šíření nenávisti k dotyčnému a občas mi mé příspěvky lajkují i milci pana Zemana.
Jenže ať si všichni trhnou. Můj vztah k Václavu Havlovi je jen a pouze můj jedinečný, nelehký a komplikovaný vztah. Je subjektivní, nevyvážený, emotivní a občas ho prezentuji záměrně expresivně, neb provokuji. Havel byl pro mne tak do roku 1987 postava vlastně mytologická, k nám na Olomoucko, natož do jesenických Sudet, bylo z bytů pražské disidentské elity daleko jako z Moskvy do Volgogradu. Až díky staršímu bráchovi, což byl (a je) rebel jak sviňa, jsem se začal setkávat s undergroundem a následně i s tou méně elitní disidentskou komunitou. Konce roku 1989 jsem jako stávkující student nejen mrzl na náměstích, vyřvávaje „Havel na Hrad“, ale tak trochu se podílel na tom kvasu a dění, zatímco jsme se doma s bráhou hádali s tátou o tom „ráčkujícím zrzavci“. V roce 1990 byl pro mne Havel ještě ikonou toho základního pocitu, který mi Listopad dal.
Na chvíli jsem věřil, že nebudu muset bejt v životě svině.
Nojono…
…historie se valila dál a já jsem si dobře vědom, že mé „naštvání na Havla“ je obranou reakcí na všechnu tu následující desiluzi…
Někdy je prostě fajn na někoho to hodit…
Zpět k Moci bezmocných a mé tiché inspiraci Havlem:
Na té 3. konferenci o psychopatii jsem nabídl příspěvek s názvem „Predátor na druhé straně …, …na druhé straně postele!“ V jedné části jsem se zabýval problematikou vztahu s psychopatem.
Čtvrtstoletí poradenské praxe mne přivedlo k tomuto postoji:
Jen málokdy se jedná o situaci PP=1, tedy že Počet Psychopatů je rovno jedné, že je v tom vztahu ten jeden tyran a ten druhý je oběť.
Většinu se ukazuje, že zdánlivá oběť hraje s psychopatem komplementární hru, že se doplňují a dokonce se zdá, že oběť potřebuje svého psychopata víc, než on ji.
Typické je, že když se vám začne dařit „zbavovat“ oběť toho psychopata, začne se tomu oběť bránit. Nebo si najde rychle jiného.
Václav Havel v moci bezmocných nepobízí lidi pod jhem totality (on píše o post-totalitě) k revoluci, dokonce ani k halasnému srocování davu někde na Letné. Ani nevěnuje nejvíce prostoru těm „zlým“. Naopak. Věnuje se těm malým. Těm jakoby obětem. Kteří…
…kteří aktivně a ze své vůle a rozhodnutí se svými tyrany spolupracují, pomáhají udržet svou podřízenost.
Václav Havel s laskavým pochopením pro lidskost, tedy i pro obavy, strach i vypočítavost, tyto zdánlivé oběti neobviňuje, ale hledá cesty, jak je pobídnout k tomu, aby „žili v pravdě“, tedy žili v souladu s tím, jak se skutečně cítí a s tím, co skutečně potřebují.
Havel se vrací k Masarykově tezi o „drobné práci“ a ukazuje, že i jen zdánlivě nenápadné narušení toho s tyranem dohodnutého scénáře, že je vše „normální“, má velkou moc.
Je-li něco normální statisticky, tzn. že většina lidí raději lže, než aby riskovala postih za pravdu, není to normální v kontextu zdravosti. Není to zdravě normální.
Stejně tak je to v případě psychopatických vztahů v rodině a vztahu. Takové to „všude je něco“ anebo „není to tak zlý“, který v poradně občas slyšíme od zdecimovaných žen a občas i mužů.
Moc bezmocných nespočívá v jejich počtu, tzn. že se jednou za čas naserou, povzbuzení charismatickými hrdiny, vyrazí v tisícihlavém davu na náměstí a něco zařvou.
Moc bezmocných spočívá ne v davu, ale v mravní síle každého jedince.
V jeho vnitřním rozhodnutí žít v pravdě, zejména v pravdě sám se sebou. Ano, málokdy on sám změní systém. Ale přestane si nalhávat, že je to normální, nechat na sebe šlapat, že je normální kolaborovat.
Že je normální bejt taky svině.
Václav Havel ve své Moci bezmocných píše o tom, že náprava společenského řádu nespočívá ani tak v politických opatřeních, ale v rekonstrukci vztahu k „lidskému řádu“.
K tomu, že člověk respektuje sám sebe, že si nelže, že uzná, co cítí a jak se cítí.
A přesně tohle je základem dobré terapeutické intervence směrem k tzv. obětem psychopatů.
Nejste nikdy zcela bezmocní!
Psychopata se ale nezbavíte tím, že jednou za čas začnete trucovat nebo vyhrožovat. To ho jen pobaví.
Psychopata se zbavíte tím, že ho začnete ignorovat. Že přestanete hrát jeho hry.
Že se rozhodnete pro život v souladu s tím, jak se cítíte a co potřebujete. To je „život v pravdě“.
Díky, Václave!
P. S.
A sorry za tu občasnou nenávist. Víš, strašně moc jsem toho čekal. Nečetl jsem tehdy tu Tvou esej…
