/Psáno v říjnu 2019, upraveno 28. 12. 2022, viz pod článkem/ Ti, co chodí na demošky, zejména ti, co tam chodí místo škol, ti televizi dle mého moc nesledují. A když už, tak spíše jen jako zdroj zábavy, která vypíná mozek. Nesledují ji jako zdroj informací. Jen pokud mají virální potenciál a šíří se po […]
„I’m just going back in time“, říká mi ve vlaku starší Dán, který si se mnou ťuká plechovkou plzně a vzpomíná na svou první stáž na olomoucké univerzitě snad v roce 1986. Vzpomíná na esenbáky, na ticho a strach, na holky a chlast na kolejích. „I’m just going back in time“, říká mi s nostalgickým […]
Bylo to dost zvláštní. Na úplném konci. Ten masivní a dlouhý aplaus a přitom jakoby v nás bylo mrazivé ticho. Ticho, svírající, vyčítavé a teskné, takové, jaké mnou prolézalo, když jsem v dospívání v koncích normality utíkal do ruin sudetských vesnic a toulal se mezi propadlými hroby spustlých hřbitovů. Ohromující ticho, ticho beznaděje. Doba příběhu […]
POMÁHÁ PROSTĚ VŠECHNO, CO KONKRÉTNÍMU ČLOVĚKU S COVIDEM ULEVÍ S TÍM, CO HO ZATĚŽUJE! Dnešní článek na ČT24 (https://go.petrhroch.cz/3CXWxZg) o (ne)validitě výzkumů účinnosti Ivermectinu mě navedl na blog psychiatra Scotta Alexandera a jeho analýza rozporné účinnosti zmíněného prostředku na odčervení mě přivedla též k vlastní malé úvaze. Kolega ve stručnosti sděluje: Člověk s parazity je […]
„Sredni Vaštar se dal na pochod,měl rudé myšlenky a běloskvoucí zuby.Nepřátelé prosili o smilování,ale on jim nesl smrt.Nádherný Sredni Vaštar.“ Včera vlčí máky krvavě smáčely svět a krom milionů padlých připomenuly jeden vyhaslý život. Zhasnutý život a hlavně dílo talentovaného doktora Johna McCrae. Válka neničí jen těla lidí. Proměňuje a vraždí i jejich ducha. Já […]
Je Den dětí, tož se hodí nějaký ten dárek dětem. Dárek je od slova dáti. A to je dost problém, protože ten největší dar se nedá dát Láska.Ta se nedá dát. Tedy ani předat.Lásku nemáme. Láska je stav našeho bytí. Láska – jsme! Tohle se fakt nedá dát. Jako třeba mobil nebo hranolky s kolou.Ani […]
Slovo maturita se odkazuje k pojmu zralost (lat. maturitas), který se vztahuje na zralost lidskou, tedy dospělost (angl. maturity). V prvorepublikovém Československu se dokonce úředně nazývala Zkouškou dospělosti a maturanti dostávali Vysvědčení dospělosti.Nebo ho nedostali, protože se jako “dospělí” neosvědčili. Ne, já si nemyslím, že ten, kdo nemá maturitu, není dospělý. Ba spíš naopak, nelibě […]
/přepis komentáře pro Hanácký večerník ze dne 5. 3. 2021/ Já to nikdy moc nechápal. To těšení se na jaro. Už jako děcku mi vrtalo hlavou, proč se tolik lidí nemůže dočkat toho období bláta a vrtkavého počasí. Když jsem z děcka povyrostl do psychologa, což není tedy až tak velký posun, začalo mě to […]
K FILMU: Reneé Zellwegerová je chvílemi tak odporná, že se na ni nedá až koukat. A chvílemi tak okouzlující, až nemůžete oči otevřít. Oskara si za tuhle kreaci zasloužila věru tvrdě.To, jak vypadá, to se dá namaskovat. To, jak hraje, jaká v těch scénách je, to se namaskovat nedá. Docela jsem se o ni, o […]
I. PROLOGMožná taky podobný příběh znáte. O člověku, který byl kdysi docela v pohodě. Dokonce měl rád lidi. A myslel to s nimi dobře. A dělal pro ně, zejména pro ty potřebné, nemocné, bezmocné, dělal pro ně, víc jak pro sebe. Jo, možná nebyl úplně normální, ostatně, kdo „normální“ dělá to, co je psáno výše. […]
/Poznámka: Toto je přepis mého původního příspěvku snad z dubna 2015, který byl psán pro můj původní blog na idnes.cz. Ten je dávno smazaný. Díky konoptikum.cz, kteří jej převzali, jej mohu reinkarnovat. Je to osobní text, podjatý, protože Dušana znám a do mého života patří. Je to naštvaný text, protože mě ta situace fakt sere. […]
I ten, kdo film sledoval soustředěně a naplno, na něj koukal svýma očima. Prožíval jej svými pocity a přemýšlel o něm svým mozkem. Plným sebe.Byl by fajn to přijmout. A právě tím, podle mě, se nám podaří ten film chápat. Ve smyslu chápání jako dovednosti něco držet, udržet a s něčím manipulovat. Jo, myslím si, […]
5. 5. 1945 se podíval náš děda na babičku, která jen sykla „Přemku!“, pohladil našeho tehdy pětiletýho tátu a čtyřletýho strejdu a odešel do do práce, vlastně jako jindy. Děda byl plicní lékař. Nedávno se vrátil z nuceného nasazení v Říši, kde přežil bombardování Hamburku.Mohl zůstat doma. Už toho zažil dost. „Potřebují mě!“, víc neřekl. […]
