Nevím, kde se vzalo to pomýlení, že když se včas přiznám k nějakému průseru, že tím jako ten průser zmizí. A že když si ještě kajícně posypu popelem hlavu, omluvím se s pohledem počůraného štěněte, že je všecko cajk.
Není.
Problém nezmizí.
A v mém případě mě tím naserete ještě víc.
Pokud, sakra, víte o problému, tak já nechci vaše přiznání a už vůbec ne omluvy. Já chci řešení!
Já chci, aby problém zmizel. A pokud to nejde, tak chci vidět, jak makáte na tom, aby byly jeho následky co nejmenší a hlavně, hlavně aby se to neopakovalo.
Zlaté Plzákovo „zatloukat, zatloukat, zatloukat“, protože tenhle princip ponechával odpovědnost na provinilém a nezatěžoval oběť jeho průseru.
Když se mi někdo přizná, že dělá něco blbě a ještě se kajícně omluví, pak to občas vypadá, že byl jako měl s ním držet basu a snad si i vzít kus odpovědnosti za jeho minelu.
Jo, v případě mých dětí v ještě nedospělém věku snad.
Ne ale mezi dospělými, natož u smluvní, profesních či obchodních vztahů.
„Ten chlap, co mně kopl, řekl sorry a pak šel, ale ono to stejně bolí jako kdyby chtěl a to co kape z mého rozbitého kolena, je moje, ne jeho krev“, zpívá Nohavica a má recht.
Stejně jako Big Vilík Vilém Rubeš, jehož dnešní blok mě inspiroval k tomu mému…