Prší. Ne moc.
Jen tak, jako když nebe pláče.
A kapky cinkají na víčka svíček.
A tak se na schodech sousoší, zasvěceném Bohu, z vůle Jeho či jen tak, rozeznívá pod fotkou muže se jménem Božím z toho svíčkového xylofonu jedinečná melodie.
Kapky hrají sekvence akordů, které nikdy, na rozdíl od písní muže na fotce, opravdu nikdy víc jak jednou neuslyšíte.
A v tu chvíli prostě jihnu. Snažím se dělat, že ta mokrá cesta na tváři je taky od dešťové kapky.
Tu náhlou lítost však neodelžu.
Je to jedinečný a vlastně svým způsobem krásný pocit. Je to loučení.
A tak jsem se s Karlem Gottem krásně rozloučil.
Jen jsem musel, abych to boží cinkání slyšel, napřed něco málo udělat.
Jen se trochu poklonit a být zticha!
Slyšíte?
Poklonit se a být zticha!
