Amrán na Mara, půvabný gaelský název filmu Píseň moře, dává tomu dílu pevný rám. Jaké známe ze starých obrazů. Poctivý rám dělá s pokorou velkou práci. Zostřuje naši pozornost na obraz samotný. Vyjímá jej z plochého okolí a vtiskuje nám jej do naší mysli. A někdy i duše.
Dobrý rám je jak pevný břeh, který nám umožňuje ponořit se do příběhu obrazu, do písně jeho barev i stínů, do všeho toho, co bylo namalované. A taky se ponořit i do hlubin toho, co zas tak úplně namalované nebylo. Co se rodí až v nás při pohledu na to dílo.
Píseň moře je film, který je jasně zarámovaný do irských a keltských pověstí a legend. Je orámován ostrými skalisky a silou vln, které do nich buší. Ty příběhy, stejně jako to vlnobytí, zní v těch krajinách po staletí. Takže taková severská exotika a mystika, řekl by někdo.
A mýlil by se. Pokud by se na tenhle film díval asi jako turista vyvezený na vyhlídku na Moherské útesy, viděl by samou krásu, leč odjel prázdný jak pivní sud po Svatém Patrikovi.
Píseň moře je fakt bezpochyby vizuální krása! Poctivá klasická animace, založená na jedinečném výtvarném pojetí. Je opravdu sama o sobě kouzelná. Ke všemu milá, vtipná i laskavá. Jak by měla pro rodinný film být.
Jenže!
Jenže ta bohatost výtvarného pojetí, které mi tak trochu připomělo odkaz Mistra Trnky, v kombinaci s pojetím animace, které mi zase asociovalo první Miyazakiho díla, má v sobě ukryt, stejně jak u zmíněných Mistrů, Příběh! S velkým P.
A to příběh, který se nenechá svázat tím starým keltským rámem. Který, pokud mu to dovolíte, z Vás udělá jeho spolutvůrce. Ten film má svou sílu ne v tom, jaký je, ale v tom, jak je prožijete.
Všem rodičům doporučuji: Na tento film se dívejte spolu s dětmi! Nebo si jej pusťte sami sobě. To není film pro děti samotné.
Děti potřebují cítit, že je pravdivý a to pocítí jen, když ucítí Vás. Vaše emoce.
Zejména bolest. Žal. Smutek. Bezmoc. Až k slzám.
Děti potřebují uvěřit. Že nejste zkamenělí!
