Před chvílí se na Facebooku jedné mé kamarádky, shodou náhod poslankyně, objevila diskuse k tématu pedofilie, respektive „legitimizace pedofilů“. A skutečně se tam objevilo, že „pedofil děti miluje“.
No a teď vážně, bez sarkasmu, zlehčování nebo bagatelizování:
a) CO TO JE?
Pedofilie je stále ještě odborným úzusem řazena mezi poruchy duševní a poruchy chování (tzv. diagnoza F), mezi poruchy osobnosti, přesněji jako porucha sexuálních preferenci, dříve parafilie.
Diagnostické označení je podle MKN10 F65.4:
„Sexuální preference dětí‚ buď chlapců nebo děvčat nebo obojího pohlaví‚ obvykle prepubertálního nebo časného pubertálního věku.“
b) DEVIACE
Lze tedy v souladu s vědeckou obcí konstatovat, že TO JE PORUCHA, resp. ODCHYLKA, tedy DEVIACE od zdravé, přirozené normy. To si mohou boyloveři či girlloveři říkat, co chtěj, jsou „odchylní“.
c) POMOC A PODPORA
No a protože je pedofilie vnímána jako porucha, tedy jako odchylka od zdravé normy, je zcela na místě hledat efektivní a adekvátní formy podpory a pomoci lidem, kteří tuto poruchu mají. Dřív se říkalo, kteří takto trpí.
U poruch osobnosti Bohu žel platí tohle (dle MKN10):
„Jsou hluboce zakořeněné a trvalé vzorce chování‚ ukazující neměnnou odpověď na širokou škálu osobních a sociálních situací. Reprezentují extrémní nebo významné odchylky od způsobů‚ kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá‚ myslí‚ cítí a zvláště má vztahy k druhým. Takové vzorce chování mají tendenci být stabilní a zahrnovat různé oblasti chování a psychologického fungování.“
Stručně: Jsou hluboce zakořeněné, trvalé a stabilní, spíše rezistentní vůči terapii (ve smyslu zbavení se poruchy).
Takže se pedofilie (je-li skutečně pravou pedofilií) nedá „vyléčit“ ve smyslu odstranění, ale maximálně ve smyslu bezpečné adaptace chování. Hrubě řečeno: „Miluji děti, ale nesahám na ně v tomto smyslu!“
Ano, skutečně jsem přesvědčený, že skutečný pedofil to má velmi těžké, že svou poruchou trpí a že potřebuje odbornou i lidskou podporu, protože si tu poruchu nevymyslel.
d) TRESTNOST
Ano, pedofilie není nic trestného, v tom mají zastánci její legitimizace zcela jistě pravdu.
Nicméně je-li někdo pedofil a svou poruchou netrpí, naopak si záliby v dětem užívá, nevyhledává odbornou pomoc a naopak vyhledává ty děti k ukojení potřeb, vyplývajících z té deviace, to už je problém. Nikoliv problém pedofilie, ale problem onoho konkrétního pedofila, popřípadě těch, kdo jej od odborné podpory a bezpečné adaptace odrazují tím, že mu podsouvají, že realizovat pedofilní lásku včetně intimních kontaktů s objektem pedofilní preference (tedy dítětem do věku dospívání) je jeho právo.
A to už trestné je stále ve většině zemí světa!
Láska nesmí být trestná, ať je jakkoliv podivná. Ale realizace té lásky, ta už musí mít limity!
Historie zná docela dost lidi, u nichž se zdá být pedofilní preference jasná, kteří nebyli pro děti nebezpečím, ale svou výjimečnost dokázali přesměrovat bezpečným směrem. A dokonce se i přímo dětem věnovali, neboť dětem rozumí a děti k nim cítí důvěru.
Zdá se však, že to byly výjimečné osobnosti, které dokázali silou vůle udržet tu bezpečnou mez. Ano, je skutečně rozdíl mezi panem Andersenem nebo autorem Petra Pana na jedné straně a Michaelem Jacksonem na straně druhé.
e) POŠKOZENÍ DĚTÍ
Obhájci „lásky k dětem“ mají též zcela jistě pravdu, že v celkovém součtu těch, kteří páchají na dětech násilí, převažují heterosexuálové (neb jich je přes 90% procent populace, takže to asi nepřekvapí) a že nejvíce násilí na dětech se odehrává v rámci rodiny či blízkých sociálních vztahů.
Odborné odhady ukazují, že pouze 10% případů sexuálně motivovaného násilí na dětech mají na svědomí „praví“ pedofilové.
Velká většina se skutečně odehraje v rámci rodiny mezi rodinnými příslušníky, často v souvislosti s alkoholem či jinou primární a výraznou patologií.
Ty nejstrašnější případy mají zase na svědomí spíše sadisté, tedy lidé s jinou poruchou osobnosti, pro které není motivem útoku „láska“ k dítěti, ale to, že je dítě slabou obětí, kterému je snadné způsobovat neskutečná muka bez většího rizika. Tyto sadisty sexuálně vzrušuje týrání, zabíjení, ne dítě samotné.
To ale neznamená, že pedofilní jednání „zamilovaného“ pedofila k objektu jeho „lásky“ není násilné nebo poškozující.
Z mého konzervativního pohledu platí, že dítě poškozuje jakákoliv sexuálně motivovaná interakce realizovaná v době jeho pohlavní nedospělosti.
Pohladím-li dítě, protože jej mám obyčejně lidsky (nesexuálně) rád, je mi sympatické nebo jej chci povzbudit, tak mu nemusím ubližovat.
Ale pokud jej pohladím, protože se mi přitom postaví penis, pokud přitom prožívám sexuální slast, byť třeba ve fantazii, tak už je to akt sexuálního násilí.
A to přesto, že se ten kontakt dokonce může dítěti libít, že mu může být příjemný!
A jak někde psala jedna z předních odbornic na toto téma, Dr. Fifková, dítě ten sexuální, erotický kontext chování dospělého k němu vytuší a začne na to podvědomě eroticky odpovídat (což si obhájci lásky s dětmi vysvětlují jako souhlas či opětování lásky). Ale je to jen nezralá reakce, která může trvale poškodit intimní, sexuální a vztahové jednání dítěte na celý život.
f) ZÁVĚR A APEL
Onen obhájce pedoofilie ze stránky mé kamarádky poslankyně píše z velké části pravdu.
A tím je nebezpečný, podobně jako sílící hnutí na „legitimizaci“ pedofilního jednání.
Účelově preparovaná líbivá pravda, slova o „čisté lásce“, poukazování na „přirozenost“ pedofilie, to vše, ač pravdivé, má povahu divadelního kouře. Odvádí a rozostřuje pozornost.
Zaměřuje pozornost na „práva“ člověka s pedofilií, na právo na lásku, na zařazení do společnosti, na štěstí.
Ale odvádí pozornost od rizika hrubého narušení základních neuropsychologických a sociálně vývojových potřeb dítěte.
Dítě je potřeba chránit.
Pedofila je potřeba léčit (podporovat adaptaci).
Kdo má děti skutečně rád, ten se v tom nikdy nezmýlí!
Zde odkaz na Mezinárodní klasifikaci nemocí:
http://www.uzis.cz/cz/mkn/F60-F69.html#F65.4
