Nařídili roušky. Když už je většina nosila, doma ušité…
Zrušili kadeřníkům povinnost nosit štíty. Když už to žádný soudný holič nenosil…
Atd…
Když si přehrajete výstupy té podivuhodné vládní party (a že jich najednou bylo, těch tiskovek, co?) po sobě, bude hned jasné, o co šlo a jde.
Nevyniknou slova podpory, empatické účasti nebo autentické obavy.
Vyniknou příkazy. Zejména zákazy! A výhrůžky…
Od Babišova vyhlášení stavu nouze, kde si zcela bez kontroly vychutnával slovo: „Zakazuje se!“ Vyslovoval jej s afektem téměř urválkovským, kdyby neměl přízvuk východní, ale západní, bylo by to k nepoznání od rozhlasových projevů protektorátních úředníků.
A tuhle dikci převzala celá ta parta.
Groteskní bylo, že leckterá její nařízení jen se zpožděním kopírovala to, co už dávno dělali osvícení manažeři nemocnic a sociálních zařízení, co dělala řada starostů se svými týmy, co dělali krajánci, mnozí i z ANO, nepřiposr… z Prahy.
A hlavně, co dělala velká část lidí.
Vláda se hájila tím, že se bojí ztráty kontroly.
V tom nelhala.
Nešlo však o kontrolu nad šířením viru nebo snad dokonce o kontrolu na bezpečím ohrožených skupin (kde zejména u své voličské základny, u seniorů, vláda ukázala své hodnoty: Udělala vše proto, aby senioři nezaostali v utrácení, ale ty, kteří už do obchodů nemohou, nechala v ústavech napospas nákaze a smrti, bez blízkých…).
Šlo od počátku o mocenskou kontrolu.
A to „osvědčeným“ bičem a cukříky.
Vláda ruší roušky na veřejnosti, protože je už jasné, že viditelná část lidí je už nenosí, že se vyhrožování vlády nebojí.
Kadeřníci stříhají bez štítů, protože se nebojí pokuty. Ostatně, zdá se, že legislativní validita oněch příkazů je sporná. A prokazování materiální povahy přestupku? Komu by nahrálo?
A tak vláda nařizuje, povoluje, pod strachem.
Ale svým vlastním!
Že ustrašení potentáti řeší svou svízel přenesením strachu na poddané, je historicky i psychologicky doložitelný fakt.
Ale my tady dole, my nejsme bez moci!
V tomto kontextu bylo též smutně komické koukat na představitele opozice, kteří mají jindy plná ústa Václava Havla, jak cosi mumlají do kamer zpod poslušně nasazených roušek.
Více Havla! Teď to bylo třeba!
Kolik z Vás dalo v posledních týdnech do pomyslného zelinářova regálu „Světu mír!“?
Moc bezmocných je velká, když se přestanou bát. Zejména svých sousedů…
Mít strach o život, o zdraví, své či blízkých, a nechat se tím strachem chvíli vést, to je přirozené, v mnohém i prospěšné. Je to lidské.
Řídit se svým strachem ze ztráty moci v situaci skutečného ohrožení životů a zdraví lidí, a jejich obav využívat, je spíše znakem psychopatickým.
K tomu nelze mlčet!
