GlosySociálníSpolečnost

Konec války často není začátek míru, ale války další

O posledním víkendu jsme vzpomněli 76. výročí konce Druhé světové války. Píšu “vzpomněli”, protože napsat “oslavili” by nebylo tak úplně cajk. Jednak jak kdo a jednak jak co. Jako u jiných historických milníků hodně záleží na úhlu pohledu. Nebo na záměru. Možná by proto bylo lepší psát o historických mýlnících, neb jejich (dez-)interpretace častěji slouží k pomýlení, než k porozumění. A vzhledem k některým postavičkám, které se o takových chvílích mediálně exhibuji, bychom snad měli psát o mýlnících hysterických.

Naprosto rozumím oslavám poražení nacistického Německa. To bylo jednoznačné zlo. Ne, to JE  A VŽDY BUDE stále trvající ZLO, protože ta genocida intelektuální, kulturní a etické elity našeho národa, spolu s genocidou židovské komunity, zanechala nezaplnitelné díry v naší společnosti. Byli jsme oslabeni tak strašně, že tím trpíme dodnes. Takže oslava porážky našich vrahů je na místě. 

Problém vidím v tom, že zdravá společnost nemá stavět na oslavách porážek. Stavět bychom měli spíš na oslavách vlastních vítězství a to ještě ne vítězství nad něčím či v boji proti někomu, ale na vítězstvích v úsilí pro něco. Třeba pro ten život v míru.
No a z tohoto pohledu vnímám ty květnové “oslavy” s rozpaky. Destrukce Třetí říše a její ideologie nás, Čechy, bezpochyby zachránila před deportací kamsi na zaostalý Východ. Jenže to, kdo a jak nás osvobodil, nakonec způsobilo, že se ten zaostalý Východ přesunul k nám a my se stali na dlouho, pro “Západ” vlastně dodnes, jeho součástí. Tohle se mi slavit nechce.
Přežít válku bylo zcela jistě těžké. Pro všechny. Ale ne pro všechny stejně. 

Někteří se stali experty na přežití. Ostatně, hrdinů jsou plné hřbitovy a dějiny píší vždy ti, co přežili.
Jenže já jsem přesvědčený, že cílem lidí, celé naší společnosti, nemá být přežití a přežívání, ale žití! Svobodné žití, naplňování našich životů a jejich smyslů. A rozvíjení se. Přežívání není moc kamarád s růstem a rozvíjením se.
Experti na přežití dokáží přežít leccos. I tu válku. Ti zdatnější z nich i v těch nejstrašnějších dobách najdou vždy něco navíc, než ti druzí. Dokáží v té mizérii najít výhody. Někdo bohatství, někdo moc. Ti jednodušší z nich si pak docela pochopitelně kladou otázku, k čemu je jim mír. Když jejich moc stvořila válka. A podle toho se chovají. Mír podkopávají. Vyhledávají nové nepřátele, ukazují na nová nebezpečí, potřebují společnost, která přežívá, ne která chce žít.

Ti chytřejší z nich moc dobře znají citát Oscara Wilda. “Mír je pokračování války jinými prostředky.” A tak, zatímco se majorita “běžných lidí” snaží přežít do konce války a zatímco se ti hloupější experti na přežití snaží z války do posledního dne co nejvíc těžit, tihle cápci se připravují na svou verzi míru. Na tu novou válku vedenou jinými prostředky. Protože oni se své moci, kterou válka a strach poskytuje, rozhodně vzdát nechtějí.

A tak zatímco naší předci jásali a vítali skutečné či zdánlivé osvoboditele a za omamné vůně šeříků a omamných slov slov politiků, kteří se vrátili z bezpečí v cizině, se ponořili do posttraumatického transu s iluzemi svobody a demokracie, ti druzí ne! Ti tvrdě makali na tom, aby tu válku udrželi dál, ovšemže těmi jinými prostředky. Třeba takovým bojem za světový mír. A ve válce, byť převlečené za mír, nemá své místo ani demokracie, ani svoboda a nakonec ani sám život. Jen přežívání.

A tohle je třeba si s důrazem připomínat, nikoliv však slavit. Není co.
Je třeba hlasitě připomenout, že konec války neznamená mír, že mír je mnohem víc. Stejně jako je žití víc než přežívání.
Stejně tak jako je zdraví mnohem víc, než jen absence nemoci.

O tomhle vlastně píšu. V těchto dnech se zdá, že zvolna končí akutní fáze války proti koronaviru. Války, která byla vedena zejména tak, že se běžný život podřízl jak obětní jehně. Že se s důrazem a výhrůžkami vyžadovalo dodržování pokynů pro přežití. A lidé, v oprávněném strachu ze skutečně nebezpečné nemoci, na to z velké části přistoupili. Věřím, že mnozí se zcela pochopitelným přesvědčením, že válka (proti nemoci) je válka, člověk musí něco obětovat, jinak to holt nejde.

Jenže manažeři té války, ti skuteční, ucítili moc. A jsem přesvědčen, že i bohatství. Budou se chtít té války skutečně zbavit?
Takže vzpomeňte našich rozjásaných předků před 76 lety a vzpomeňte, jak dlouho to omámení z konce války vydrželo. A jak dopadlo.
Není moc důvod co slavit, když nám povolí “válečné otěže”. Kdo chce po válce s koronavirem skutečně žít a ne přežívat, měl by být připraven. A měl by to chtít.
A měl by tohle vše vědět.

Cítím, že je potřeba dát hodně nahlas vědět, že víme! Že nejsme nevědoucí. Že nejsme otroci “války proti koronaviru”. Že chceme skutečný mír, tedy život, ne přežívání.


Budeme nejspíš zase slyšet, zejména před volbami, ono orwellovské  “Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla”. Všimněme si, kdo nám to říká. Víme už proč. Neskočme jim na ten špek.
Mír je víc, než jen konec války. Zdraví je víc, než jen absence nemoci. Život je víc, než jen přežívání. Volme si život.

/glosa pro Hanácký Večerník 12. 5. 2021/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..